Petr: Čemu se směješ?
Harry: Tak já s tím omezením věku taky nesouhlasím, ale to už trochu přeháníš, ne? Musí to bejt nějak regulovaný, aby to vůbec fungovalo. Dyť to sou miliardy počítačů, kdyby to nebylo řízený, nikdy by to nefungovalo.
Petr: Možná se budeš divit, ale za mých mladých let internet nebyl vůbec nijak regulovanej.
Harry: No jasně. Ale dřív tam nebylo připojených miliardy počítačů. A v televizi jsem dokonce viděl dokument, kde řikali, že tehdy bylo devadesát procent emailů spam! Víš jak by to vypadalo dnes, kdyby se o internet nestaral stát?
Petr: Jo. Líp, než to vypadá teď. Internet by byl levnější, rychlejší a rozh….
Harry: ….blbost! Rychlejší? Jaký rychlosti ste prosimtě měli tehdy? Pár megabit. S tím bych dnes ani neotevřel úvodní stránku vyhledávače.
Petr: Tak dřív byly jiný technologie. Nevim jak rychlej by byl internet bez regulace dnes, ale vím rozhodně to, že úplně na začátku století se během deseti let rychlost zestonásobila. Zatímco za posledních padesát let se jenom zdesetinásobila.
Harry: No jo, ale když bylo připojených pár počítačů, tak je jasný, že to ještě nepotřebovalo regulaci. A si nedokážu představit, že mi do pošty chodí devadesát procent spamu, bych se z toho asi zbláznil.
Petr: Já se z toho taky nezbláznil, to není důvod, aby kvůli tomu musel stát kontrolovat celej internet.
Harry: A kdo by asi hlídal obsah, když né stát?
Petr: No soukromníci, kterým by patřili ty servery.
Harry: To je blbost, soukromý firmy by nikdy ten obsah nehlídaly, jim jde jen o zisk, klidně by tam nechaly tuny dětskýho porna, jenom když by jim to přineslo prachy.
Petr: Tak neříkám, že by nedocházelo k určitým excesům, ale ani dnes, kdy všechny servery patří státu, není obsah stoprocentně legální.
Harry: Hm, tak to bych se nedivil, kdyby zakázali přistup na internet až do osmnácti. To by tam stejně žádný rodiče nepouštěli svoje děti, kdyby servery patřily soukromým firmám, to je prostě blbost. A jak by se jako třeba soukromý firmy postaraly o přidělování internetových občanek? Každá by vydávala svoje občanky, takže bys jich jako musel mít asi milión, abys měl přístup ke všem serverům. O tohle se prostě musí starat stát, aby to bylo jednotný.
Petr: Tak by prostě žádný internetový občanky neexistovaly.
Harry: Tak to už je úplnej nesmysl. Začínáš bejt senilní, dědo. Jak by se asi bez internetových občanek zjistilo, kdo je kdo? Dyť by pak nešli uživatelé rozeznat, by ses moh vydávat za kohokoliv.
Petr: Kdysi jsme taky žádný internetový občanky nepotřebovali a ono to nějak fungovalo.
Harry: No jo, ale jak. Tak teď už je mi to jasný, proč bylo tolik spamu, když si tam mohl každej posílat co chtěl a nikdo nevěděl, kdo to poslal. Prostě dědo, musíš pochopit, že teď už je jiná doba. Nemůžeš srovnávat něco šedesát let starýho s dneškem. Lidi by nikdy v životě nelezli na internet, kde by si nebyli jistý, kdo je kdo. To je prostě blbost. Kdybych nevěděl, komu patří webovka, na kterou lezu a s kým diskutuju, tak by se to celý zhroutilo. A to by se vlastně ještě kdokoliv mohl vydávat za mě! No prostě kravina. Bez občanek to dnes absolutně nemůže fungovat.
Petr: Ale já se ti snažím vysvětlit, že dřív to bez nich fungovalo a všichni byli spokojený.
Harry: Jo, zvlášť když se za tebe někdo vydával.
Petr: Dobře, tak mi ale vysvětli jedno. Dřív se na internet každým dnem připojovali tisíce nových lidí, neustále se zrychloval, celkový obsah se rozrůstal neskutečným tempem. A dnes? Když chceš na internet, musíš zažádat o internetovou občanku, na kterou čekáš půl roku, pokud nemáš dost peněz, tak dostaneš jenom občanku s omezeným přístupem, takže si budeš moct zobrazit jenom polovinu stránek. Rychlost internetu se zvyšuje jenom hodně pomalu, protože se všude používaj starý servery a optický rozvody, protože stát nemá peníze na jejich obnovu. Dřív, když jsi chtěl svoje vlastní stránky, tak sis je prostě založil, trvalo to jeden den. Dnes musíš vyplnit tři formuláře, aby ti vůbec přidělili adresu, aby ti schválili obsah a já nevim co všechno ještě. Běžnej člověk ani pořádně neví, jak si stránku založit, protože je to moc složitý.
Harry: No můžeš bejt rád, že žiješ tady. Třeba v Německu je těch formulářů prej asi deset. Takže jsme na tom ještě dobře.
Petr: A proč je nezrušit úplně a prostě dát možnost založit si webovky každýmu, kdo to chce?
Harry: Tak asi jen tak někdo si nemůže založit webovky třeba o stavebnictví. Dokážeš si představit, že by nějakej pekař udělal web o stavění baráku, někdo by to vzal vážně a opravdu podle toho začal ten barák stavět? Musí se nějak kontrolovat, jestli člověk, co si zakládá webovky trochu rozumí tomu, co tam píše. Jinak kvalitu nezajistíš.
Petr: Před šedesáti lety jsi žádný povolení nepotřeboval, mohl sis založit stránku o čem jsi chtěl a svět se taky nezhroutil. Proč by to dnes mělo být jinak?
Harry: Ale to prostě vůbec nemůžeš srovnávat! Dřív prostě internet teprve začínal, takže je jasný, že to vypadalo jinak než dnes. Ale tak prostě dnes už s tím mají lidi víc zkušeností, jsou to už desítky let, co to existuje, takže je to víc vymakaný.
Petr: A v čem je to víc vymakaný?
Harry: No tak třeba nikdo mi nemůže ukrást moje jméno. Nikdo nemůže psát o něčem, čemu nerozumí. A nechodí mi tuny spamu.
Petr: Vidím, že jsi spokojen. V tomhle světě už nemůžu dál žít. Jdu vojet babičku a hodit si mašli. Sbohem.
Harry: Ty starej prasáku.

Já: Co k tomu dodat? Harry se aspoň snažil argumentovat a odpovídal dědovi na otázky. Když se dnes snažím bavit s lidma, většinou nedojdeme ani tak daleko, aby odpovídali na otázky, místo toho si furt melou to svoje. Ale to už je jinej příběh. Ponaučení z tohoto rozhovoru je následující: zatímco dnes bojujeme za zachování svobodného neregulovaného internetu, za šedesát let budeme svým vnoučatům jen stěží vysvětlovat, že to bez státu fungovalo. Za šedesát let totiž budete za blázny, když budete hovořit o dnešním internetu.

Poznámka na závěr: nejsem vlastníkem stroje času, předchozí rozhovor není přepisem skutečného rozhovoru a celý jsem si ho vymyslel.

Celosvětová ekonomická finanční krize. Nikoho vlastně nezajímá o co skutečně jde. Hlavně když je o čem psát, čím děsit lidi a čím si upevňovat státní moc. Tak schválně, jak vlastně ta krize začala? Kolik z vás to asi ví? Co bylo příčinou a kde a kdy se poprvé současná krize projevila? Pochybuju, že to bude někdo vědět. Běžný člověk (rozumějte běžná ovce) se o takový věci nezajímá. Hlavně když má práci a co do huby. Bojí se o svý místečko, s napětím sleduje zprávy a čeká, až se milosrdná vláda nad ním slituje a pomůže mu (nebo jeho zaměstnavateli) udržet si flek. Nebojím se krize. Počítače a notebooky se budou rozbíjet krize nekrize a já tak budu mít práce dost. Bojím se toho, jak stát a potažmo zájmové skupiny blízké státu dokážou krizi využít ve svůj prospěch. Stát si upevní moc a zájmové skupiny dostanou mimořádné kapesné.

Ano, samozřejmě se najdou tací, kteří moc dobře vědí, že krzi odstartovaly banky s jejich nevýhodnými a rizikovými půjčkami. Jsou lidé, kteří ví, že to začalo s nějakou krizí na americkém hypotečním trhu. A samozřejmě jsou i tací, kteří vědí, že poslední dvě věty, co jsem napsal, jsou totální kokotina. Banky žádné rizikové půjčky nikomu nedaly, proč by to dělaly? Bankéři jsou finančně gramotní a moc dobře vědí kam co investovat.

Vraťme se teď na chvíli do školy a pojďme se podívat na to, jak definovat rizikové investice. Ale co to kecám! Na škole se samozřejmě nic takového neučí. Tím by šel stát sám proti sobě. Ještě aby učil svoje budoucí daňové poplatníky počítat peníze a samostatnému finančnímu myšlení. Samozřejmě finanční vzdělání na škole se zaměří spíše na správné placení daní, než na skutečnou podstatu peněz. Ale to je jiná. Zpět k rizikovým investicím. Každý jistě zná základní pravidlo investování. Se stoupajícím ziskem, stoupá i riziko. Jako v ruletě. Vsaďte na červenou a máte něco kolem 50% šance, že vyhrajete dvojnásobek. Vsaďte na trojku a vyhrajete 36x tolik, ale s mnohem vyšším rizikem, že se nestrefíte. Banky jsou na tom podobně. Rozhodují se, komu půjčit peníze na bydlení a komu ne. Nikde v tom ale nevidím takové riziko, jak se nám snaží namluvit rádoby odborníci a ekonomové. Banka se rozhoduje asi takhle: „Franta chce půjčit pět mega na dům, ale asi to nebude moct splácet. Jo, ale to je v poho, protože kdyžtak sou tady ty státní instituce, který naše půjčky jistí a když bude průser, napumpujou do nás další prachy.“ A vážně mi chce někdo tvrdit, že tohle je rizoková půjčka? Riziko je to pro toho, za jehož zády nestojí stát a nepodává mu ty pytle s velkým písmenem $. Ale pro banky, který stát zajišťuje, není v podstatě žádná půjčka riziková.  Z toho tedy vyplývá, že to nejsou banky, kdo začal s krizí na trhu nemovitostí, ale stát, který deformuje svými zásahy do ekonomiky přirozenou „rizikovost“ investic. To jen tak na okraj.

To čeho se opravdu bojím je, že ve jménu ochrany před krizí, stát upevní svoji moc nad dalšími oblastmi našeho každodenního života. Naprosto ze židle mě dostal výrok jakéhosi snad komunisty (už nevím kde jsem to četl, takže jeho jméno vám neřeknu), že krize je selháním kapitalismu a že je potřeba se začít poohlížet po alternativách. Přitom skutečná příčina je právě v zasahování státu do ekonomiky a snahou centrálně něco řídit a plánovat. To sociální stát zavinil všechny problémy a ne zrůdní kapitalisti, kteří si chtěli namastit kapsy. To bohužel ale běžný člověk (rozumějte běžná ovce) už nedosleduje a v podstatě to ani nechce dosledovat. Radši bude sedět doma na zadku, nadávat na ty svině kapitalistický a čekat na boží zásah z nebes – jinými slovy, než to stát vyřeší za ně. A je z toho pěkný začarovaný kruh. Stát způsobí krizi, upevní svoji moc, tím způsobí ještě větší krizi a ještě více upevní svoji moc a tak dále. Mám opravdu strach z toho, jak tohle všechno dopadne.

Prosím, zamyslete se všichni nad tím, jestli je dobrý sedět na prdelce a čekat, že za vás vaše problémy vyřeší stát nebo je lepší zvednout zadek, zamyslet se nad sebou a vzít osud do svých rukou.