To, že téměř každý řidič se vybavuje během jízdy se spolujezdcem a ztrácí tak plnou koncentraci, považuji za běžný jev. To, že se spolujezdci většinou řeší s prominutím píčoviny, mi přijde taktéž normální (kdo tvrdí opak, tak lže), takže nad rozhovorem strážníků, kteří došli k tomu, že když svítí kontrolka ABS, tak asi ABS nebude fungovat tak jak má, bych se nepozastavoval.

Všimněme si na videu několika důležitých skutečností. V levém horním rohu vidíte rychlost vozu dle GPS – ta je na počátku 86km/h, před zatáčkou se snižuje až na 70km/h (ten ukazatel má notné zpoždění a v okamžiku nárazu ukazuje 70km/h – kolegové z USA asi udělali někde chybu). Venku prší, ne moc, vozovka vlhká určitě je, vypadá ale kvalitně, bez nerovností. Strážníci tudíž mohli jet těch 80-90 km/h tachometrových, mnoho řidičů by tu jelo a asi i jezdí mnohem rychleji… já bych určitě nebyl výjimkou.

Nyní přijde zlomový okamžik, strážnici projedou zatáčkou a v protisměru se vyloupne Audina předjíždějící kamion (na plné čáře, před zatáčkou). Zhovadilost a ignorantství řidiče audi nebudu rozebírat. Prostě se to stalo a situace se musela řešit. Troufám si říci, že se jedná o klasický případ, který děsí snad každého řidiče. Rozhodnout se musíte okamžitě. Předpokládám, že většina řidičů dupne na brzdy (stejně jako strážníci) s vyslovením nějaké nadávky… v případě MPLB „ty vole“, v mém případě by to bylo asi „do piči“. Pozorujme dále probíhající situaci. Auto strážníků velmi razantně zpomaluje (je to doprovázeno i výrazným zvukem klouzajících pneumatik – ten zvuk je opravdu strašidelný a nechci ho nikdy zažít). Zároveň se auto strážníku uhýbá co nejvíce ke krajnici. Celý tento proces považuji za naprosto logický a troufám si říci že i ukázkově správný, jelikož je velmi pravděpodobné (téměř jisté), že řidič protijedoucího vozu na to taky dupne a bude se snažit navrátit do svého pruhu, případně co nejblíže ke kamionu, aby se tam všichni vešli (a možná že, by se i vešli).

Situace se ovšem vyvíjí jinak. Řidič audi jel od počátku hodně vlevo, pravděpodobně z důvodu že se buď bál kamionu (taky si radši udržuji odstup), za druhé si větším obloukem rozšířil výhled na případná protijedoucí auta (aby je dříve viděl). Ale předpokládám, že ho to při jeho nízké inteligenci vlastně ani nenapadlo a i kdyby napadlo, tak mu to stejně nepomohlo. Jelikož řidič Audi vjížděl do pravotočivé zatáčky je možné, že do ní před zahájením manévru trochu viděl, ale evidentně ne pořádně (policejní vůz mohl být zrovna za stromem). Otázkou také je jak reagoval kamion. Pokud brzdil tak jen zhoršil audi návrat do pruhu. Ideální by bylo, kdyby zrychlil a uhl se co nejvíce ke krajnici…ale byly to tři vteřiny, to kamion nezrychlíte, navíc kdoví jestli řidič vše ve zrcátku pozoroval…

Pokud se na video podíváte pozorně, tak si určitě všimnete, že v okamžiku nárazu, vůz strážníků téměř stál. O rychlosti Audi můžu jenom spekulovat, ale předpokládám, že její řidič taktéž brzdil, na druhou stranu musel jet původně rychleji než strážníci, jelikož zahajoval předjíždějící manévr, kde se obvykle rychle zrychluje . Pokud teď vezmu v úvahu, že auto strážníků skoro stálo (mohlo jet tak do 20km/h? Řekl bych že i méně – dle gps to poznat nejde protože je zpožděna ale rychlost tam klesá postupně) tak celkem rozumě chápu, že se strážník nesnažil vyhnout. Ono když jedete do cca 50km/h tak to vypadá že náraz bude jen takové ťuknutí, ale ve skutečnosti je to potom řacha… …o velmi nízké rychlosti strážníků v době nárazu svědčí i fakt, že po nárazu byl jejich vůz odražen a couval (Audi zůstala stát) – tento jev logicky nastane pokud se střetnete s mnohem těžším vozem (třeba kamionem) nebo pokud jedete výrazněji pomalu. Tudíž strážníci toho hodně ubrzdili a uhnuli se až na krajnici. Co udělala Audi? Neuhnula se (řidič byl asi v šoku nebo je to fakt dement) a narazila do nich v nám neznámé rychlosti (hádám, že kolem 50km/h). Strážníci samozřejmě mohli zabránit střetu vyjetím do vábně působícího příkopu a loučky, ale musíme si uvědomit, že vozy jsou stavěny především na čelní nárazy (máte před sebou nejvíc hmoty, nejvíc plechů, nejvíc deformačních zón). V případě jakýkoliv manévrů a k tomu ještě na mokré vozovce se auto může dostat do nepředvídatelných poloh a nakonec v příkopu můžete jít přes střechu, můžete se bočně srazit s audi/kamionem/stromem/zídkou skrytou v trávě a nevím co vše. To, že se vozy srazily víceméně čumák na čumák, je jenom dobře – jedná se o ideální náraz, kdy se energie rozprostře po celém čumáku a kroutí se tedy víc plechů, které tu energii pohltí (rozhodně lepší než rohem na roh, kde energie směřuje na jeden jediný bod a plechy jí méně pohltí, nebo náraz do boku, kde nejsou v podstatě žádné deformační zóny). Příkop a pole je zrádný a doporučoval bych to opravdu jen ve vysokých rychlostech, kdy by byl čelní střet totálně zničující, případně kdyby místo audi jel výrazně těžší a větší vůz, zejména kamion, nebo když máte opravdu starý vůz typu Škoda 120, který má vepředu laicky řečeno jen papír…

Rád bych se nyní rozepsal o rychlostech a energiích při nárazu. Auta jsou testovány při zkouškách EuroNCAP – náraz do pevné nedeformovatelné překážky v rychlosti 64km/h na 40% čumáku (nejedná se tedy o ideální čelní náraz čumák na čumák). Auta současné produkce jsou konstruována tak, že při nárazu v této rychlosti by posádka neměla víceméně utrpět žádná vážná zranění.

Troufám si říci, že 90% lidí ale žije v domnění, že když se srazí čelně dva osobní vozy (obdobné hmotnosti), každý jedoucí 50km/h, tak lidské tělo je vystaveno stejné energii jako při nárazu do zdi v rychlosti 50+50 tj. 100 km/h. Ve skutečnosti se ale jedná o náraz ekvivalentní nárazu do zdi v rychlosti 50km/h. Tento nešvar mě totálně vytáčí. Rád bych to nyní většině národa, která zajisté čte tento blog, vysvětlil.

Tak tedy, když narazíte v rychlosti 50km/h do zdi, veškerou energii pohltí vaše karoserie a zbytek vaše tělo. Zeď nepohltí nic, protože je nedeformovatelná. Když ovšem narazíte do podobného auta, které jede taktéž 50 km/h, tak ano, rychlost střetu je 100km/h, ale energie, která tímto vznikne se rozdělí – polovina bude pohlcena vaším vozem a druhá polovina protijedoucím vozem (protože je taktéž deformovatelný) – tudíž výsledná energie působící na každý vůz je stejná, jako byste narazili do zdi v rychlosti, kterou jste jeli. Pokud tedy nemáte obstarožní auto, tak byste měli vyváznout z čelního střetu až do testované rychlosti 64km/h bez výraznějších zranění (za předpokladu, že se střetnete s vozem obdobné váhy a stejné rychlosti). Jiná situace je, pokud protijedoucím vozem je např. kamion mnohonásobně těžší než vy… v tomto případě se rychlosti opět sčítají, ale naprostá většina energie, jde do vašeho vozu což bude pravděpodobně smrtící… to samé pokud protijedoucí vůz jede extrémně rychle (oproti vám). Takže bacha na to. Čelní střet sice odporuje pudům sebezáchovy, ale v mnohých případech je to nejlepší možný střet (pokud již k nějakému musí dojít), ideálně na co největší plochu čumáku. Kolik lidí již zbytečně zahynulo kvůli „zbytečným“ úhybným manévrům, kdy se po smyku přetočili apod. Kolik lidí již dostalo smyk a skončilo tragicky bokem ve stromě, když se snažilo vyhnout přebíhajícímu divočáku? Ať se chce nebo ne, ve většině případů za určitých podmínek je čelní střet právě tím nejideálnějším ze všech možných – auta jsou na to stavěna, sloupek řízení s pedály a přední kola s motorem se při čelním nárazu přesně deformují a posouvají, aby zasáhly posádku co nejméně. Při bočním či jiném nárazu Vám dopomáhej Bůh (i když Bůh je smyšlená hovadina). Jak jsem psal již výše, pokud ale obě auta jedou rychle např. 100km/h – je to jako 100km/h do zdi a to pravděpodobně nepřežijete ani v tanku… při nárazu nad 80 km/h se trhají orgány a tkáně v těle, fyzika je neúprosná…

Tudíž bych tento článek ukončil tím, že strážníci MPLB se nemají za co stydět, zareagovali dle mého názoru správně a řeči typu, že měli místo brždění přidat a provléknout se mezi audi a kamionem, případně místo brždění vlítnout ze srázu do toho příkopu jsou nesmyslné. A každý by se měl zamyslet sám nad sebou, jak by během tří vteřin obdobnou nečekanou situaci vyřešil. Jen dodám, že strážníci mají štěstí, že nevyjeli např. o 1-2 sekundy později – audi by potkali v zatáčce a neměli by bohužel ani ty tři vteřiny .

Tímto článkem rozhodně nenabádám řidiče k čelním střetům. Dejme ale tomu že čelní střet do rychlosti 50kmh s obdobným a stejně rychle jedoucím vozem je lepší než zahučet do pole přes příkop. ALE POZOR! Při vyšších rychlostech nebo s kamionem/dodávkou v protisměru, se vyhněte srážce v každém případě!!!

Přeju hodně štastných kilometrů.

Komentář Trewora: do teď jsem byl taky přesvědčen, že když se srazí dvě auta jedoucí rychlostí 50km/h, tak je to jako narazit 100km/h do zdi. Nicméně mnohem důležitější je jiné poselství tohoto článku. A to jsou ty reakce zkušených řidičů, kteří by samozřejmě zareagovali jinak. To jsou opravdoví kokoti. To se jim to mluví, když situaci vyhodnocují na kancelářský židli, uprostřed pracovního dne. Je totiž skutečně pravda, jak říká tento článek, že dokud se v té situaci neocitnete, nemáte ani ponětí, jak byste reagovali. Toho času je totiž tak málo a ta situace tak nečekaná, že prostě nestačíte zareagovat. Vyzkoušejte si to na malý hře. Během deseti sekund vyjmenujte deset podstatných jmen, začínajících na J. Nemáte šanci. A přitom těch slov existují stovky.

Jaderná elektrárna Fukušima Daiichi byla postavena v 70.letech v prefektuře Fukušima (kdo by to byl řekl), sestává se z 6ti bloků, z nichž je každý osazen starším reaktorem typu BWR (Boiling Water Reactor). Jedná se o druhý nejrozšířenější typ reaktoru hned po PWR (nebo též VVER), kterým je osazený třeba i Temelín. Černobyl byl osazen reaktorem typu RBMK (lehkovodní grafitový reaktor). Principy a rozdíly těchto reaktorů možná rozvedu dále, především budu chtít poukázat na to, proč v Japonsku nehrozí to, co v Černobylu. Dalších cca 10 typů reaktorů tu ani nebudu zmiňovat.

Co je to vlastně ten reaktor? Jedná se o zařízení v němž dochází k řízené štěpné reakci – radioaktivní palivo (desítky tun) je uloženo a izolováno v palivových tyčích vyrobených ze zirkonu. Tyto tyče jsou přesně rozmístěné a pomocí moderátorů (zejména voda, v Černobylu grafit) dochází ke štěpné reakci, při které vzniká teplo ohřívající vodu, jejíž pára pohání turbínu a ta dále pohání generátor, kde vzniká elektřina. Ke štěpné reakci dochází v tzv. aktivní zóně, která je umístěna ve velké tlakové nádobě – ta je vyrobena ze silné oceli a celé je to zasazené v silném betonovém pouzdře – tomu celému se říká primární kontejnment. Toto celé je uloženo v tzv. sekundárním kontejnmentu a to je budova reaktoru. Je zde pět hranic izolace – prvním je pokrytí radioaktivních tabletek (paliva) tj. zirkonové palivové tyče, to celé je uloženo ve vodě (druhá izolace), ocelová tlaková nádoba je třetí izolace, čtvrtou izolací je betonový sarkofág (primární kontejnment) a pátou izolací je budova reaktoru (sekundární kontejnment).

Stejně tak jako každá jaderná elektrárna, tak i ta ve Fukušimě měla záložní systémy a zabezpečení odpovídající mezinárodním standardům beroucí v potaz i myslitelné přírodní katastrofy.

Mnoho lidí namítne, že je blbost stavět jaderné elektrárny na aktivních tektonických zlomech (jakýmž Japonsko zajisté je), neuvědomují si ovšem, co je Japonsko za zemi. Malá přelidněná ostrovní zemička s téměř nulovou zásobou fosilních paliv, která se sotva sama uživí. Japonci jsou a vždy byli technicky velmi na výši (auta, elektronika, roboti atd.). Jejich preciznost a dokonalost dokazují i jejich zemětřesením odolné stavby, zejména mrakodrapy, letiště, železnice apod. Zemětřesení v Japonsku je téměř každodenní záležitostí, země jim byla poškozena již mnohokrát (nejsilnější roku 1923: 7,9-8,3 Richtera), ale nikdy za poslední staletí nebylo tak silné, silné jako 11.3.2011. Patrik Helta je úchyl. Dle historických spisů obdobně silné zemětřesení s následnou vysokou tsunami možná zasáhlo Japonsko někdy v 9. století, tj. před tisíci lety. Japončíci tedy neměli důvod očekávat takovou zkázu. I přesto takto silné zemětřesení nenapáchalo velké škody, to až následná tsunami.

Jaderná elektrárna ve Fukušimě byla stavěna tak, aby odolala zemětřesení o síle cca 8,3 Richterovy škály (=zemětřesení v roce 1923) a cca 6ti metrové vlně tsunami. Japonsko bylo ovšem zasaženo 6x silnějším zemětřesením o síle 8,9 (stupnice je logaritmická – stupeň 9 je 10x silnější než stupeň 8).

Co se tedy dělo?

Ve Fukušimě byly v provozu reaktory 1, 2 a 3. Reaktory 4, 5 a 6 byly odstaveny kvůli pravidelné údržbě a výměně paliva. Při silných zemských otřesech došlo k okamžitému odstavení reaktorů ( k tomu došlo i v ostatních jaderných elektrárnách v okolí) – regulační tyče se zasunuly mezi palivové a došlo k přerušení štěpné řetězové reakce. První zásadní okamžik – nehrozil tedy vznik neřízené řetězové reakce a případný jaderný výbuch!! Po takovémto přerušení je nutné dále reaktor ochlazovat, jelikož dochází k dobíhajícímu štěpení dalších prvků, přičemž se stále uvolňuje hodně tepla, které může při případné absenci vody roztavit palivové tyče a způsobit tak roztavení tlakové nádoby a únik silné radioaktivity. Ke chlazení reaktoru slouží chladící systém poháněn elektrickými čerpadly. Zemětřesení ovšem přerušilo dodávky elektrické energie z vnějšku, tudíž nemělo vodu co pohánět. Pro tento případ je elektrárna vybavena záložními dieselagregáty vyrábějící elektřinu (jejich počet vždy převyšuje počet reaktorů, kdyby náhodou některé z nich měly poruchu). Druhý zásadní okamžik – po výpadku elektřiny záložní dieselagregáty klasicky naběhly a vše vypadalo v pořádku (asi jednu hodinu). Takže informace o okamžitém selhání záložních systému jsou opět mylné. Poté ovšem přišla vlna tsunami (10metrů), která hravě překonala protipovodňovou zeď (6,5metrů – to je pro rýpaly co se diví že je jaderka u moře) a agregáty zničila. Pro tento případ elektrárna disponuje druhým záložním systémem jimž jsou baterie, které dodávají potřebnou energii pro základní řídící systémy elektrárny po dobu max. 8hodin, ovšem energie z baterií již nedokáže pohánět čerpadla. Během těchto osmi hodin se podařilo i přes totálně zničenou infrastrukturu do elektrárny dopravit mobilní agregáty, pro pohon základních řídících systémů (počítače, komunikace, měřící systémy apod.).

Chlazení bylo ovšem stále nefunkční a i přes poměrně velkou časovou rezervu, kdy nemusí být chladivo doplňováno, došlo postupně k poklesu hladiny vody v reaktorech (pro hlupáky – voda se teplem vypařuje), tím dále k navýšení tlaku v reaktoru (takový papinův hrnec), který poškodil pokryti části paliva (ty zirkonové tyče), které produkuje ještě stále hodně tepla. Reaktory disponují pro tyto události bezpečnostními ventily, které začaly upouštět přebytečný tlak do primárního kontejnmentu (aby vodík náhodou neexplodoval v tlakové nádobě a neporušil ji). Zde logicky opět narůstal tlak a teplo a poté zaměstnanci museli přistoupit k upouštění páry dále do prostoru budovy v níž je reaktor umístěn (sekundární kontejnment). Jelikož důsledkem poškození pokrytí paliva (toho zirkonu) je i tvorba výbušného vodíku, byl tedy součásti vypouštěné páry a při dalších otřesech explodoval, čímž se zničila budova v niž je reaktor uložen. Toto se stalo ve všech blocích reaktorů (1-3) – to byly ty výbuchy v TV. Primární kontejnment vyrobený z betonu poškozen údajně nebyl ani v jednom z bloků. Vypouštěná pára byla mírně radioaktivní, proto byla hned naměřena nízká radiace v okolí elektrárny. Tato pára obsahovala radioaktivní cesium a jód s poměrně krátkými poločasy rozpadu (jód 7hodin, cesium 8dní), tudíž nebezpečí trvalého poškození prostředí a zdraví obyvatel minimální. I přesto začala mediální masáž o jaderném neštěstí a jaderném výbuchu..

Kromě reaktoru musí být ovšem chlazen i bazén s vyhořelým palivem (protože jaderná energie je opravdu síla božská, tak uvolňuje teplo ještě dlouhou dobu po vyhoření) – voda z bazénu se taktéž vypařovala a palivo se odkrývalo = další únik radiace – tyto bazénky nejsou tak dobře stíněny jako reaktor a jsou kryty v podstatě jen sekundárním kontjenmentem (budova).

Že vám to přijde nebezpečné?. Není, maximální stínění totiž poskytuje ona voda, v které je vyhořelé palivo uloženo. Patrik Helta má prý 6,3palců velký penis Tyto bazénky se následující dny staly asi největším problémem – proto chlazení vrtulníky, hasičskými stříkačkami atd. – tj. doplňování vody do bazénků. Přidaly se k tomu samozřejmě i bazénky v blocích 4, 5 a 6, kde reaktory v provozu během nehody ani nebyly. Třetí zásadní okamžik – zprávy o chlazení reaktorů vrtulníky a stříkačkami s mořskou vodou byly naprosto mylné a matoucí – jelikož reaktor tj. tlaková nádoba je uložena a izolována v betonovém krytu (primární kontejment) – do něj by se voda z vrtulníku opravdu nedostala – to by primární kontejment musel být velmi porušen, stejně tak jako víko tlakové nádoby, což úřady nepotvrdily, taktéž radiace by asi již byla na jiné (mnohem vyšší) úrovni.

Jak se tedy dodávala voda do reaktorů?

Vedení rozhodlo o chlazení reaktorů pomocí mobilních čerpadel přes systém provizorního potrubí mořskou vodou. Mořská voda je nouzovým řešením chlazení, jelikož reaktory nenávratně poškodí a ty již nebudou být moci nikdy použity. Situace v reaktorech se tedy stabilizovala.

Vrtulníky a stříkačkami ochlazují sekundární kontejnment se snahou dostat co nejvíce vody i do bazénů vyhořelého paliva. Mezitím se podařilo obnovit přívod elektřiny z rozvodné sítě a nyní se pracuje na obnovení běžného chladícího systému.

Co by se stalo kdyby se všechna voda v reaktoru vypařila?

Palivové tyče se vysokým teplem (až 2800 st. Celsia) roztaví, mohou propálit ocelový plášť a může dojít k úniku vysoké radiace. Rozhodně ale nedojde k nějakému nukleárnímu výbuchu. Elektrárny pracují na jiném principu než atomové bomby a aby došlo k neřízené řetězové štěpné reakci, musely být palivové tyče přesně rozmístěny, v přesné vzdálenosti od sebe, přesně moderovány, což je po jejich roztavení nemožné.

Co se tedy stalo?

V zásadě nic vážného co by vyškolení odborníci v JE neměli zvládnout.. Jedná se především o masivní mediální bublinu a míra radiace naměřené v okolí elektrárny je sice vyšší než obvyklá (cca 1600x), převyšuje povolené normy ale rozhodně není škodlivá lidskému zdraví. V okolí elektrárny bylo naměřeno 2-161 mikrosievertů za hodinu. Dle studií je dokázané, že radiace může (ale nemusí) podpořit vznik rakoviny od dávek cca 500 tis. mikrosievertů za rok. Tzn. že člověk, který by byl vystaven naměřené hodnotě 161 mikrosievertů neustále po dobu půl roku, může mít zdravotní problémy. Ovšem jedná se o radioaktivní jód a cesium s krátkým poločasem rozpadu (jód 7 hodin, cesium cca 8dní). Pro informaci hodnota 160 mikrosievertů odpovídá dávce, kterou obdržíme během jedné hodiny letu letadlem. Nebezpečí je vyloučené a i přesto úřady pro jistotu evakuovali okruh 20km kolem elektrárny. Rozhodnutí zajisté správné z opatrnostního hlediska, ovšem jen další podnět vyvolávající světovou paniku. Proto považuji i za zbytečnou paniku zkupování jódových tablet v ČR (zabrání navázání radioaktivního jódu na štítnou žlázu) i všude po světě. Lidé kolem Fukušimi je preventivně užívat mohou.

Hrozí Černobyl 2?

Nehrozí, principiálně to není možné, vzhledem k jinému typu reaktoru, jinému typu zabezpečení a především vzhledem k jinému druhu havárie tu nemůže dojít k výbuchu jako v Černobylu v roce 1986, který byl podpořen množstvím dobře hořícího grafitu, jež se používal jako moderátor.

Jak je zajištěn Temelín?

Temelín je jednou z nejmodernějších a nejbezpečnějších elektráren v Evropě. Jisté je že zemětřesení o síle 8,9 Richtera by bylo pro elektrárnu fatální, stejně tak ale pro celou Evropu, kde by nezůstal kámen na kameni. Reaktor Temelínu má oficiálně vydržet zemětřesení o síle až 5,5 Richterovy stupnice (prakticky byl však tento typ reaktoru testován v Maďarsku, kde vydržel i 7 stupňů). V případě výpadku přívodu elektřiny k elektrárně, Temelín disponuje 8mi dieselagregáty (každý dokáže uchladit jeden reaktor, Temelín má 2 reaktory), dále má záložní elektrické linky z vodní elektrárny Lipno a případně i MVE Hněvkovice.

Smutnou věcí celé události je, že média dělají z této události jadernou katastrofu a zastiňují tím opravdovou katastrofu, jež Japonsko zasáhla – a to jsou tisíce mrtvých obyvatel, desetitisíce lidí bez domova, bez prostředků, bez příbuzných. Všichni tito lidé budou muset začít vše znovu budovat od základů. Smutné je dále to, že došlo například k výbuchu ropné rafinérie, při kterém uniklo mnohem více toxických látek, člověku více škodlivějších než mírná radiace z Fukušimi, o tomto se nic nepíše, nikdo není varován. Jisté je, že celá tato událost bude mít také neblahý vliv na světovou jadernou energetiku a budování nových elektráren. JE Fukušima Daiichi se již téměř jistě nedočká nikdy obnovení provozu.

Jak reaktor ve Fukušimě vypadá, co a jak tam probíhá a jak je zabezpečen je krásně vystiženo v tomto dokumentu http://www.sujb.cz/docs/Fukushima%20Daiichi.pdf .

Treworův dodatek

Chtěl bych vyzdvihnout dvě zásadní myšlenky, které tento článek přináší. Především je to poslední odstavec, ve kterém je nejvíce pravdy. V Japonsku se stala ohromná tragédie. Zemětřesení a tsunami zabilo desetitisíce lidí, zničilo infrastrukturu, atd. atd. A relativně banální nehoda v elektrárně, která doposud nikoho neohrozila na životě, je pro média důležitější. Naprostá ukázka debility je pak nájezd na lékárny a skupování tablet proti ozáření (mluvím o ČR, nikoliv o Japonsku!!!). Lidi jsou prostě ovce, co se chtějí bát a proto to do nich média šijou. S tím souvisí druhá zásadní myšlenka. Nemůžeme média vinit z toho, že poskytují tyhle zavádějící informace. Jim jde o zisk a tedy o sledovanost. Skutečnou vinu na tom mají zase ovčané ČR, který všemu hned uvěří a místo, aby se zajímali o skutečnou tragédii, věnují se takový banalitě. Bohužel média svým přístupem vlastně určují, co je a co není důležitý, takže samy média určily, že pro lidi dnes bude důležitá jaderná katastrofa a hrozba ozáření, nebo dokonce snad atomovýho výbuchu. Je to takovej začarovanej kruh. Média informují o tom, co si myslí, že bude lidi zajímat a tím zároveň ten zájem vytvářejí, takže lidi to pak zajímá ještě víc.

Jak jsem ke štěstí přišel

Všichni tři pravidelní čtenáři mého blogu si jistě všimli, že často píšu o svém kamarádovi Filipovi, kterýžto je můj party-colleague. I když se nezaujatému pozorovateli může zdát, že je to můj kamarád, ba dokonce přítel (přitel od slova „friend“, nikoliv „boyfriend“), skutečnost tomu nenapovídá. Věčně se jenom hádáme, urážíme, napadáme životní styl a schopnosti toho druhého a spíš vypadáme jako 40 let sezdaný pár, než jako dva kámoši. Jenomže se těžko hledá někdo jinej, kdo by si se mnou na parketu házel imaginární míč, nebo šermoval imaginární šavlí. Navíc je to právě on, kdo mě do Retra přivedl. A bylo to už loni v dubnu, kdy jsme tam poprvé zavítali a já tam utratil svoji první tisícovku. Retro mě tehdy nadchlo. Nebyl to žádnej malinkatej klubík, narvanej k prasknutí, kde hrajou debilní ÁRenBÝčko. Naopak splňoval všechny moje požadavky na klub snů. Prostorný parket, skvěle řešený interiér – k tomu se ještě vrátím – nijak narváno a jako bonus vstup zdarma a levný drinky (drinky rozuměj Kubíčko). Co se toho interiéru týče, byl jsem nadšenej, že parket je uprostřed místnosti, navíc o dva schůdky níže než zbytek prostoru, takže ať se člověk postaví kamkoliv, má perfektní rozhled po celým klubu a snadno tak najde, kam se mu ztratili jeho kámoši, zatímco si ulevoval na hajzlíku. Návštevníci klubu byli přátelští, vyhazovače bych nazval spíše jako ochranku, což je rozhodně hezčí výraz pro jejich práci a dokonce občas i zavtipkovali. A hlavně skvělá hudba, kterou jsme po dlouhé debatě s Filipem nazvali jako funky house (to byl jeho nápad, aby mě zase nenapadal, že mu kradu jeho slova. )

Jak jsem ke kontaktům přišel

I stalo se, že jsme Retro začali navštěvovat pravidelně, každý pátek, kdy nám to bylo časově umožněno (časově rozuměj finančně). A tak jsme si začali všímat opakujících se tváří pracovníků tohoto klubu. Jelikož si ochranka naše tváře očividně nehodlala ani s postupem času zapamatovat (je mi 26, vypadám na 16, takže pokaždý musím vytáhnout občanku), přešli jsme rovnou k ústřední postavě klubu – k DJovi. Robert Chochola, kterého rádi označujeme jako Šášola a v soukromí ho zoveme „ten co zase bude hrát to samý“, se ukázal jako skvělej DJ. Je totiž jedním z mála DJjů, který se nebojej hrát komerční hity. Chochola se nebojí pustit 3x za večer We No Speak Americano, nebojí se to občas proložit dokonce nějakým trancíkem – což ovšem, dle svých slov, dělá jen tehdy, když je na výši. Chvíli jsme si dokonce mysleli, že jako DJ nestojí za nic, naštěstí se ukázalo, že to byl jenom jeden večer, kdy se nejspíš necítil dobře (menstruace, znáte to) a několikrát to zprasil, když mu neseděly beaty a pak dokonce pustil na tři sekundy do repráků to, co očividně patřilo pouze do sluchátek. V posledních pár měsících se mu však podařilo několik naprosto úžasných mixů, ze kterých jsem až strnul úžasem. Náš (můj a Filipův) první kontat s DJjem byl, když se vracel ze záchodu a já na něj zařval „jóóó, Chocholááá!“ Nevim jakej to udělalo v tu chvíli dojem, každopádně se na nás usmál a my se v tu chvíli cítili jako Kevin a Perry, když je vyfuckoval Paul Bulva. My známe DJje, my známe DJje! No prostě jak dvě puberťačky, který zrovna z dálky zahlédly Justina Biebera a zvlhly z toho v rozkroku. Pozn. red.: my v rozkroku nezvhli, aby bylo jasno, jo? Po Šášolovi následovala další důležitá postava pro úspěšné přežití v klubu. Barman. Po dvou měsících jsem si vyhlídnul jednoho, ke kterýmu jsem začal pravidelně chodit a obdarovávat ho jedenáctikorunovým dýškem za každý Kubíčko. Učarovalo mi na něm právě to, že místo Cuba Libre, nazýval tento božský nápoj jako Kubíčko. To že si mě konečně pamatuje jsem poznal v den, kdy mi automaticky naúčtoval 90 Kč (tedy se započteným dýškem) a s úsměvem mi vrátil za mojí stovku jenom deset korun. Jo, někoho by to možná naštvalo, ale já byl rád, že mám konečně barmana, kterej mi naleje, aniž bych mu musel vysvětlovat, co že to chci.

Zlatý věk Retro Music Hall

A začal náš zlatý věk. Každej pátek to samý. Retro Music Hall. DJ na nás od tý doby mával pokaždý, když jsme přišli, barman mi namíchal Kubíčko přednostně před jinýma klukama (nikoliv před prsatýma blondýnama). Pomalu jsme začali odhalovat i strukturu takzvaného vyššího vedení. Nejdřív to byl týpek, co každej pátek postával vedle baru na tom stejným místě – jednou dokonce pomáhal obsluhovat a tak silný Kubíčko, řeknu vám, jsem v životě nepil – balil tam holky a tvářil se důležitě. Vyklubal se z něj provozní. A konečně ještě druhej týpek, který je důkazem toho, že Sweet Dreams se dá zpívat k jakýmukoliv hudebnímu doprovdu, ze kterýho se vyklubal manažer klubu. Oba vždycky vypadají velice zaneprázděně, takže nasrat se k nim a zajistit si nějaký výhody, se nám bohužel nepodařilo. A zlatý věk pokračoval. Pokaždý jsme se náramně bavili, pokaždý jsme odcházeli nadmíru spokojeni. Vrcholem bylo, když nám DJ zahrál náš oblíbený track Phazing (díky Filipovi, který mu ten song doporučil, aby si zas nestěžoval, že si přivlastňuju jeho zásluhy ). A další skvělá událost nastala, když losovací systém Retro Music Hall určil moje jméno, jakožto vítěze pravděpodobně té nejnižší slevy, kterou kdy někomu dali. Pětset korun, přátelé! Tak samozřejmě jsem byl velice převelice nadšený. Sekt, tři Kubíčka a bylo to. No co říct? V tu chvíli jsem Retro miloval.

Lásko má jediná, sereš mě

V životě se člověk setká se spoustou složitých věcí, ze kterých občas těžko hledá východisko. První rozchod, první blití kvůli přehnaný konzumaci alkoholu, první selhání penisu kvůli přehnaný konzumaci alkoholu, neshody s kolegy v práci, vybití baterie v notebooku při psaní tohodle článku kurváááá! Po zapojení nabíječky: tímto chci poděkovat programátorům WordPressu za funkci automatického ukládání článků. A pokračujeme: zcizení nově zakoupeného vozu, odhalení, že ta vysoká hubená dlouhovlasá kočka je, po otočení se čelem k vám, vlastně jen obyčejnej rocker… a ano, samozřejmě jednou z nejtěžších věcí je přiznat si, že vaše láska má taky své mouchy. Je proto pro mě nesmírně těžké psát následující řádky. Mám Retro rád, opravdu ano, ale zcela upřímně a otevřeně si musíme přiznat, že neexistuje nic, co by bylo naprosto dokonalý. Začněme u ochranky. Tu momntálně nazývám opět vyhazovačema. Jejich nezaujatý tváře se změnili v tváře borců kingů největších, místo vtípků jsou najednou docela drzý. Když se do sebe pustí dva týpci před klubem, tak absolutní nezájem. Máš v kabelce svoji mattonku? Vezmu a vyhodím, co bych se slušně dovolil ji odložit do krabice u vchodu. Jinými slovy, jejich chování hraničí s arogancí. Dokonce to občas vypadá, že je nezajímá ani vnitřek klubu. Jo, když někdo vyleze na pódium, je těžký ho přehlídnout, takže se tam během pár minut ukáže nějakej vyhazovač, co donutí lidi pro jejich vlastní opileckou bezpečnost z pódia slézt, ale když tam přijde pan nadrženej Frantík Stojnicky a začne zespoda ošahávat gogo tanečnici, ta ho musí odkopávat, a že by ji někdo přišel na pomoc, e e. Trochu důslednější pozorování okolí a přívětivější přístup by to chtělo, chlapci. Respekt si můžete udržet i jinak, než výrazem největších borců. Ovšem by nebylo spravedlivé si teď najednou jenom stěžovat, takže dodatečně musím ocenit, že když je klub zaplněn až k prasknutí, snaží se ochranka aspoň částečně řídit vcházení nových lidí.

Můj barman, kterýho jsem si tak pracně zaplatil nespočtem dýšek, mě docela naštval, když nechal moje kamarády u baru čekat přes deset minut, zatímco obsloužil nespočet holek. Vážení přátelé, tohle se prostě nedělá. Jo, mně sice nalil přednostně, ale jenom kvůli tomu, že jsem mu tam za ten rok na dýškách nechal bůhví kolik. Měl by se polepšit, chlapec.

Bohužel paradoxně to nejlepší na Retru je zároveň tou největší slabinou Retra. A to je vtup zdarma a levný pití. Samozřejmě tyhle dvě věci uvítá každej. A právě kvůli tomu se tam čím dál tím častěji srocují ne zrovna šťastné existence. Začíná to být semeniště ožralů, puberťáků, co jsou největší borci na světě, protože se opili tak, že sotva stojí na nohách a já nevím koho všeho ještě. Ke všemu jsme byli s Filipem svědky vzrůstající tendence návštěvnosti a tím i zaplněnosti klubu. Zatímco loni v červnu bylo v klubu, po našem tradičním příchodu v jedenáct hodin, sotva padesát lidí, dnes to je už tak dvěstě. V červnu se začalo pařit až po dvanáctý, kdy se první duše odvážily vstoupit na parket, dnes se tam paří už v jedenáct (to berte spíš jako výhodu, samozřejmě). Bohužel zatímco loni se klub během večera přijemně zaplnil, letos je narvanej totál naprosto k prasknutí, takže se tam nedá ani hnout. Majitelé jásají a mnou si ruce, Páťa a Filípek smutní a prodírají se davy ožralých puberťáků. Je pochopitelný, že vysoká návštěvnost je pro provozovatele skvělá zpráva, ale nedokážu pochopit, proč třeba horní patro je téměř vždy uzavřený. Mělo by být otevřený vždy po celou noc. Jasně že další bar = další pracovní síly, který je nutný zaplatit, ale proč to tam otevíraj jen občas, to mi prostě nejde do hlavy. S obrovským množstvím lidí se pojí další problém a tím je údržba hajzlíků a podlahy. Na pánech není poslední dva měsíce zrcadlo, a přiznejme si to, my chlapi ho potřebujeme stejně nutně, jako holky. Papíry na ruce dojdou ještě před půlnocí, takže si není do čeho utírat ruce, případně spocenej ksicht. Horší je, že během rána dojde i mýdlo, takže pak po Retru chodí jeden špindíra vedle druhýho. Jednou jedinkrát jsem zaregistroval, že to někdo v průběhu večera doplnil, ale proč se to neděje pravidelně, je další velkou záhadou. To samý se (ne)děje s podlahou. Lidi mají tendenci odkládat skleničky s chlastem doprostřed parketu, kde o ně další nic netušící tanečníci zakopávají a vytvářejí tak na zemi podivnou směsici alkoholu a střepů. Proč tam nechodí uklízečka a nezametá to? Když to jde v SaSaZu, tak to musí jít i tady. Teda občas se tam dá zahlédnout osoba, která připomíná uklízečku, která to ovšem dost nešťastně nestíhá uklízet. A to že je tam narváno není výmluva, lidi mají tendenci se uhýbat, když jim chce někdo uklidit střepy pod nohama. Bordel prostě degraduje ten klub o dvě třidy níž. Stačilo by napravit ten úklid a doplňování papíru na hajzly a hned je to zas někde jinde.

Jít, či nejít, toť je to, oč tu vůbec neběží

Ano jít! Retro za to stojí. I přes všechny neduhy je to stále nejlepší klub v Praze. Většinu z jejich nedostatků maj totiž i ostatní kluby, takže si člověk nevybere.  Retro Music Hall bych nazval jako bezvadnej pajzl-klub. A pokud bych snad někdy měl nepěkný označení „pajzl“ z názvu odstranit, stačila by maličkost. Otevřený horní patro a uklízečka, která svojí práci zvládá.

P.S.: po dopsání článku a následné revizi toho, co jsem napsal doufám, že se toho nikdo z Retra nedomákne. A pokud ano, že mi tam nezakáže vstup. Přeci je jsem tam utratil desetitisíce a to nemluvím o nespočtu lidí, který jsme tam já a Filip přivedli.

Předně opustíme tu zaběhnutou tezi, že prasata jsou jenom pražáci. Nikolivěk. V Praze je hodně lidí, takže je tady i hodně prasat, ale na jednoho slušnýho řidiče připadá stejný počet prasat stejně tak v Praze, jako ve Vidlákově u Řitníkova. Prasata jsou všude. Čím se takový prase vyznačuje? Nejsnáze ho poznáte podle toho, že zásadně nedodržuje povolenou rychlost. Samozřejmě že každej z nás jezdí občas/často rychleji, než je dovoleno, ale nemluvím tady o tom, že na rovným přehledným úseku jedete o půl jedenáctý večer místo 50 rovných 65. Sice je to už poměrně výrazné překročení rychlosti, ale pochopitelné. (Zastánci „každé i sebemenší překročení je proti vyhlášce, čili špatné“ nechť jdou do prdelí prosím.) Já mám namysli to, že nějakej debil jede ve večerní špičce 70, když může jet maximálně 50. Samozřejmě nikoho v tu chvíli neohrožuje, protože jede ve svým levým pruhu a ostatní předjíždí. Jenomže při hustém provozu se snadno může stát, že mu někdo vjede do pruhu a je průser. Další znak prasete souvisí s překročením rychlosti. Prase překročí rychlost a ještě má tu drzost na vás troubit a blikat, ať mu uhnete z cesty, jako kdybyste vy byli ti špatní. Vrcholem prasáctví je, když řidič jede jako blázen, při každým zpomalení na někoho bliká a místo čekání, až se uvolní pruh, začne prostě kličkovat mezi autama, jen aby byl co nejrychlejc doma. Debil. Kličkování je z toho to nejnebezpečnější, protože při svý rychlosti nemá šanci sledovat, jestli už úplně předjel auto vedle sebe a jestli auto před ním nebrzdí. Jen si někdy vyzkoušejte jet za jiným autem dva metry, na tacháku mějte 70 a při tom všem se dívejte do zpětnýho zrcátka jestli auto vedle vás je stále ještě vedle vás, nebo ho už máte za zadkem. Kdyby ten před váma jenom trochu zabrzdil, jste okamžitě v něm.

S drzostí, bezohledností a nezodpovědností českých řidičů se setkávám při cestě do práce několikrát. Nepřišlo by mi divný, kdybych 3x do tejdne viděl nějakýho kokota, ale když je to 13x za jednu cestu, tak to už je fakt na pováženou. Český řidiči nedokážou předvídat situace, které mohou nastat. Nenapadne je, že když před nima nikdo nejede, tak to neznamená, že tam za dvě sekundy nevlítne nějaký auto z vedlejší silnice. Nenapadne je, že když je na semaforu zelená, tak než k němu dojedou, už tam může bejt žlutá. Naopak jsou natolik drzí, že když k červený naskočí žlutá, a vy se okamžitě nerozjedete, hned začnou troubit, co že to tak zdržujete. Některý prasata jsou zase tak drzí, že když se v odbočovacím pruhu tvoří fronta na odbočení,  tak to prase prostě zůstane v prázným pruhu a najede si až na začátek fronty, kde strhne volant do první větší mezery mezi autama doufajíc, že ten další v řadě nebude mít na výběr a prostě ho radši pustí, než aby do něj narazil.

Zkušenost mi ukázala ovšem jeden zajímavej fakt. V naprostý většině případů jsou prasata jenom takový řidiči, co mají buď káru za milión a víc, nebo za 20 tisíc a míň. Je mezi nimi drobný rozdíl. Ten co má SUV za dva a půl, ten je king a patří mu celá silnice. To je typickej příklad člověka, kterej si najede na začátek fronty, na křižovatce vám při odbočování vjede přímo do cesty, z jednoho pruhu si umí pro sebe udělat ještě další pruh, troubí na vás kdykoliv jen o trošičku zpomalíte a především se vám vždycky bude lepit na prdel tak blízko, že si až budete myslet, že vás do ní chce vošukat. U druhé skupiny řidičů prasat – tedy těch s károu, která sotva drží pohromadě – je jejich prasáctví založeno na trochu odlišných způsobech jízdy. Debílek s 20 let starým favoritem na vás povětšinou nebude troubit a nebude se vám lepit na prdel. Nikdy vás neohrozí přímo, tak jako kokot s meďourem. Ne, tenhle typ „vidláků“ ohrožuje ostatní svojí riskantní jízdou ve svý polorozpadlý herce. Takže zásadně si k maximální povolený rychlosti bude připočítávat 66% navíc, moc dlouho za váma nepojede, protože vás při první sebenebezpečnější příležitosti předjede a rozhodně nečekejte, že se dívá do zrcátka, když chce předjíždět, takže mít ho vedle sebe je stejně nebezpečný jako típat cígo o benzinovou pumpu.

A co na to dopravní policie? To je jen další typický příklad neefektivity státní organizace. Ti kokoti místo aby hlídali na místech častých dopravních nehod, tak se postaví tam, kde nikdo nikdy nehavaroval, ale každej tam jezdí rychle – takže někde pod kopcem, kde všichni místo 90 jedou 110, těsně za značku začínající vesnice, kde nikdo nestačí zpomalit na 50, pokutují řidiče parkující jedním kolem na chodníku na přecpaným parkovišti uprostřed sídliště atd. Pěkně si vyberou pokuty i od těch slušných řidičů a to, že o kilometr dál prasata způsobujou jednu havárii za druhou, to už je nezajímá. Nastrkaj lístky za stěrače třiceti autům, který parkujou proti předpisům, je jedno že nijak neblokují průjezd ostatních aut. Ale proč pokutovat o blok dál, kde kvůli pěti debilům parkujícím prdelí do půli cesty sotva můžete projet, když tady je třicet aut co stojí jinak než by měly.

Český řidiči jsou prostě prasata, policajti jsou vesměs idioti a tak to asi zůstane ještě hooodně dlouho. Nechápu proč v Německu se s excesy, který předvádí český prasata v podstatě nesetkám. K řidičáku by se měly dělat ještě náročný psychotesty a stresový testy. Pak by se to možná trochu zlepšilo. Amen.

Originální nadpis, že? Ach jak jsem zklamal mé čtyři čtenáře! Tři měsíce si stále přes den opakuji, že dnes večer už konečně něco napíšu a každý večer si opakuji, že to nechám až na zítra. Původní plány zahrnovaly jeden příspěvek denně, z čehož se nakonec realizoval jen jeden příspěvek za 14 dní. Těmto dnům je však konec. Nové plány zahrnují (místo jednoho příspěvku za dva týdny) až dva příspěvky za měsíc! A začneme hned zítra!

Během pár minut jsme si telefonicky vyměnili několik odkazů na internetu a měl jsem vybráno. Leganza patří do vyšší střední třídy a i když spousta lidí korejský auta odmítá, já proti nim nic nemám, zvlášť za ty prachy. Našli jsme na netu nádhernou Leganzu za 56 tisíc, najeto měla asi 90, což je samozřejmě u 10 let starýho auta totální nesmysl, ale co. Tak tam volám, že si ho zamluvím, ale ouha. Pán na telefonu mi sděluje, že si ji někdo asi před minutou odvezl. No nevadí, tak hledám dál a po chvíli nacházím další Leganzu za 55 tisíc v autobazaru kousek za Prahou. Okamžitě jsem se rozhodnul, že ji beru, tak jsem tam zavolal a zamluvil si ji a oni, že mi ji do neděle podrží. Fotečky vypadají fakt luxusně, auto je z venku i ze vnitř fakt zachovalý, najeto má 135 tisíc, což u deset let starýho auta asi taky neodpovídá skutečnosti, ale to je mi jedno. Prostě Leganza je Leganza a když už ji mám zamluvenou, stačí někoho poprosit, aby mě tam hodil, vybrat prachy a jede se.

Foto z inzerátu, Daewoo Leganza 2.0 CDX, který jsem chtěl původně koupit

Jenže tím začalo peklo. Sehnat si odvoz nebyl problém, stačil jeden telefon a hned první známej se uvolil, že mě tam sveze, říkejme mu třeba Tomáš Gorec. Tak už stačí jen vybrat ty prachy. Pobočky KB mají v sobotu zavřeno, takže zbývá jen bankomat. Jenže průser. Když zadám, že chci vybrat 55000, zahlásí mi to chybu! Ve chvíli, kdy mi to napsalo, že výběr nelze uskutečnit, jsem málem vyletěl z kůže. Došlo mi, že mám na kartě nastaven týdenní limit. Takže následovalo projíždění internetového bankovnictví, načež jsem objevil, že můj limit na týden je nic moc a to už jsem si za posledních sedm dní tak čtyři tisíce vybral. Takže jsem si nechal vyplivnout všechno co šlo a letěl jsem za Pavlikem, jestli by mi to nemohl vybrat od sebe, že mu to hned pošlu. „Není problém“ řekl mi. Tak jsme šli vybrat od něho. Jenže zgeb. To samý. Taky limit. Nakonec se nám podařilo z bankomatu něco vysát, něco mi dal v hotovosti a já měl dohromady v kapse 46 tisíc. Tak to je konec, kdo mi dá v sobotu odpoledne desítku?!

Zklamaně a rezignovaně jsem se odebral domů, že z toho asi nic nebude. Cestou jsem volal asi patnácti lidem, jestli by mi nepomohli, jenže buď nebyli v Praze, nebo zrovna nedisponovali dostatečným zůstatkem na účtu. Jako poslednímu jsem volal jednomu typovi, říkejme mu třeba Jan Pašek , že co mám teď dělat a on na to, ať sjedu na Conventicon, který v tu sobotu probíhal v Praze, a který jsem měl tu čest den před tím nenavštívit (byl jsem pouze u vchodu a čekal jsem, než se půjde do hospody). Tak jsem se tam vydal. Bohužel jsem na tom conu moc známých tváří ani nečekal, ale už když jsem přicházel, tak jsem z dálky uviděl alespoň jednu známou tvář, říkejme jí třeba Jakub Leitl . Došel jsem k němu a málem jsem padnul na kolena, aby mě zachránil, aby mi pomohl. Pochopitelně Jakub, kterej mě vidí párkrát do roka na nějakým conu a ještě ke všemu jsme oba většinou nachcaný, mi neměl nejmenší důvod pomáhat, takže mě dost rychle zchladil. Ovšem po pár minutách, co jsme se o mý situaci bavili najednou otočil a řekl, že mi těch deset půjčí, tak jsme si dali pár loků coly s Morganem, nějaký to cígo a vyrazili jsme do banky. Ukázal jsem mu, že v podstatě ani nejde o půjčku, protože zůstatek na účtu mám, že jde spíš o pomoc při převodu peněz z elektronický formy na hotovost. On se smiloval, vybral desítku a dal mi ji, s tím, že když mu to nepošlu, tak tři tečky… V tu chvíli mi spadnul kámen ze srdce. V trenkách na prdeli jsem měl 56 tisíc (to kdyby mě chtěl někdo okrást, tak by dostal jen pár stovek, co jsem měl oficiálně ve své pánské kabelce) a šel jsem ještě s pár lidma do hospody zachlastat. V jedenáct večer jsem se ale odebral domů, že musím jít spát a nesmím moc pít, protože zítra řídím svoje nový Daewoo.

Ráno přijel můj převozník Tomáš přesně na čas svojí audinou a vyrazili jsme směr autobazar. Cestou mi samozřejmě stačil povyprávět o tom, jak je jeho auto úžasný a co všechno je na něm skvělý . Když jsme přijeli, tak jsem si hned nechal svoji Leganzu otevřít a pustit motor, ale to spíš jen tak na oko, protože jsem byl stejně rozhodnutej ji koupit. Jenže vono hovno. Ještě, že tam se mnou byl Tomáš, kterej po kratičké prohlídce okamžitě zhodnotil, že to auto je v tak žalostným stavu, že když si ho koupím, budu muset dát dalších minimálně 25 litrů na opravy. To jsem myslel, že se asi rozbrečím, protože to bylo fakt sexy auto se vším všudy. Sexy vzhled, sexy barva, sexy interiér, sexy automatická klimatizace, tempomat, elektrický vokýnka, ABS, a další a další chujovinky. No koupil bych ji, ale tak za třicet a to asi majitel nesleví.

Díky neuvěřitelný náhodě, náhodě jako prase, náhodě fakt nečekaný a neskutečný, stál hned vedle Fiat za úplně tu samou cenu. No jo Fiat. Ten neni tak sexy, je mnohem menší, slabší motor, o dva roky starší, najeto má sice stejně, ale hlavně mu chybí to základní – klimatizace. Jenže já jsem byl rozhodnutej, že odjedu s autem, tak jsem si ho nechal předvést. Tomáš ho okamžitě začal oblejzat, kontrolovat a hodnotit. A že z něj lítala jen samá chvála! Auto vypadalo fakt dobře. Předchozí majitel se o něj očividně staral, protože – alespoň co jsem si všimnul já – mělo perfektní elektrony, nový potahy na sedačkách a úchylně malej sportovní volant. Tomáš samozřejmě stačil zkontrolovat všechny záhyby a všechny šroubky, zatímco já jsem si ošahával ty potahy na sedadle. Zatnul jsem teda zuby a nějak se snažil překousnout to, že je to menší, je sice hezký, ale né tak sexy jako Leganza a nemá to tu klimošku. Ale čert to vem! Jeli jsme na zkušební jízdu, všechno zdálo se býti v pořádku. Tomáš začal vtipkovat, že ho koupí sám.

Tak jsme nakonec řekli tomu prodejci, co nás měl na starosti, že to vezmeme za padesát. Jenže majitel auta nebyl k zastižení, aby se vyjádřil, jestli sleví a když se asi po půlhodině čekání prodejce vrátil, že se konečně dovolal, ale že sleva nebude ani o korunu, docela mě to zklamalo. Jenže auto jsem prostě chtěl, tak jsem stejně řek, ať mi ho daj a šli jsme to sepsat. No a je moje.

Co z toho všeho vyplývá? Že mám kámoše, který mi jsou schopný pomoct, že mám italský auto, který jsem vlastně vůbec nechtěl, a že pokud si chcete koupit auto, dejte si na to čas a neřešte to během tří dnů, jako já. Závěrem bych chtěl speciálně poděkovat lidem, kteří mi pomohli k tomu, že mám svoje první auto.

Pavel Trunec, který mi pomáhal s počátečním výběrem na internetu, a který mi dal bez mrknutí oka největší peněžní částku, protože jsem si já kokot neuvědomil, že mám na kartě limit.
Jakub Leitl, který - aniž by měl jediný důvod mi věřit -  tak mi věřil a dal mi zbytek peněz, co mi chyběly k tomu, abych si vůbec něco koupil a díky němu to všechno klaplo.
Tomáš Gorec, který mě do autobazaru odvezl, strávil tam se mnou při rozhodování několik hodin, rozmluvil mi chorou Leganzu a ukázal mi Fiátka.
A Jan Pašek, kterému patří malé poděkování za to, že mi řekl, ať jedu shánět zbývající peníze na Conventicon, kde byl naštěstí Kuba.

Fiat Marea 1.8 ELX, chvíli po tom, co jsem ho koupil

Představte si tedy situaci, že natočíte video, kde bude návod, jak složit papírovou vlaštovku a toto video umístíte na svůj blog. Ale ještě před tím, než video na net umístíte, musíte si koupit nějaký program na střih videa, který umožňuje do obrazu vložit logo. Musíte si samozřejmě vytvořit nějaké logo, nejspíš stačí načmárat jméno blogu v Malování, ale to není vše. Ten skutečný průser nastane, pokud k videu nepřiložíte ještě smajlíka s věkem. Pokud jste někdy na kabelovce měli mořnost sledovat TV Markíza nebo JOJ, víte o čem mluvím. Každý program má v rohu nejen svoje logo, ale i malý kolečko, ve kterým je napsáno třeba 12. Znamená to, že program je přístupný od dvanácti let.

Nicméně, absurdnost tohoto nařízení mě zas tolik nezaujala. Na výmysly podobného typu jsem si už zvyknul. To co mě skutečně zvedlo ze židle, (tedy spíš jsem se musel smíchy postavit, protože po tak dobrým vtipu se sedět prostě nedalo ) bylo vysvětlení, proč je takovéto nařízení potřeba. Jsem z toho furt tak mimo, že mi dělá problém to sem napsat. Takže fanfáry a jedem: tato regulace má PŘEDEVŠÍM chránit mladistvé před pornografií a dále zajistit stejné podmínky pro televizní a internetové vysílání. :D Tak to mi ho vyndej! Větší zhovadilost snad už vymyslet nemohli. A nebo jsou lidi vážně tak tupý ovce, že tomu uvěří? Jak jako přístupnost v rohu videa omezí přístup mladistvím k pornografii? Myslím, že šestnáctiletej honibrk si bude porno stahovat nehledě na číslo umístěné v rohu videa. Nebo snad teď ještě na Slovensku schválí zákon, že každý MUSÍ mít v počítači nainstalovaný kodek na rozpoznání přistupnosti videa a tento kodek se bude vydávat na úřadech jen na občanku (kvůli ověření věku) a jeho nenainstalování bude pod pohrůžkou vězení? Nevím jak to chtějí řešit. Každopádně smajlík ve videu nikoho před pornografií neochrání, to je snad naprosto a zcela zřejmé.

Stejně tak směšné je ospravedlnění regulace tím, že je zajistí stejné podmínky pro televize a internetové televizní vysílání. Ano. Pochopitelně je na internetu mnohem snadnější vysílat svůj vlastní TV program. Dokonce je to tak jednoduché, že by to s menší pomocí dokázal i Franta s Pepou od vedle. Nepotřebuje žádná povolení, nepotřebujete přidělené frekvence, nepotřebujete vybavení za desítky a stovky miliónů. Stačí umět streamovat video z webky, kterou seženete za pár stovek. A to přeci rozhodně není rovnocený přístup k vysílání jako má běžný televizní kanál! Co s tím? Logické by bylo, že televize časem zaniknou a zůstane už jenom internetové vysílání. Ale stát nejedná logicky. Takže prostě moderní internetové vysílání omezí, aby to ti hoši neměli tak snadný. Je to asi jako když by si Franta otevřel železářství přímo na hlavní třídě a vy byste si taky otevřeli železářství, ale o ulici dál, kam nikdo ani nepáchne. No a vy máte přeci dosti nerovný přístup k zákazníkům, takže by Franta dostal úředním příkazem, že musí zatlouct všechny výlohy a vchod do krámu vybudovat směrem ze dvorku za domem. To zajistí rovnější přístup zákazníků k němu i k vám. (A nejlíp ještě byste si směli k Frantovi na zatlučené výlohy umístit svoji reklamu.)

Server financninoviny.cz uvedl článek o zvýšení daní z domů, přečíst si ho můžete na http://www.financninoviny.cz/zpravy/dan-z-domu-vzrostla-az-petinasobne/379704.

To, že se vůbec může nějaká daň ze dne na den zvýšit pětinásobně, je sice překvapující, ale zaujala mě jiná věc. Jakýsi pan Miloš Kudera, starosta to obce Dukovany, uvedl, že 4/5 daně se lidem vrátí ve formě příspěvku na údržbu. Tak větší kokotinu jsem už dlouho neslyšel! Oni teda vyberou daň a pak většinu zase pošlou zpátky? Proč teda nevyberou jen tu 1/5 a ostatní lidem nenechaj? Tohle postrádá i jakoukoliv minimální logiku. Je to prostě jen dokonalý příklad úchylnosti státních nařízení. Pravděpodobně to bude vypadat tak, že vyberou těch 5/5 a z nich dají 1/5 na platy úředníkům, kteří budou mít za úkol byrokracii ohledně vybírání této daně a její zpětné zasílání daňovým polatníkům. Čili jejich práce bude vybrat, zaznamenat a vrátit. Tedy pro společnost naprosto nepřínosná a neužitečná činnost. Ale takhle už to prostě chodí.

Princ: prci prci prcičky
Princezna: už mi došly svíčíčky
Princ: strč mi to do kundičky
Princ pokračuje: ten můj je teď maličký
Princ pokračuje: meleš samý sračičky
Princ pokračuje: holčičky maj pindičky
Princezna: strčím ti ho do krabičky
Princezna pokračuje: a taky malý kozyčky
Princezna se opravuje: kozičky
Princ: ty furt děláš chybičky
Princezna: ty chceš dělat dětičky
Princezna pokračuje: fláknu ti s ním do mrazničky
Princ: he
Princerzna: a zmrznou ti kuličky
Princ: a sežeru svý botičky
Princezna: já botičky nežeru, na to se ti vyseru
Princezna se začne smát.
Princ: no hlavně že se zasměješ sama sobě
Princezna: má bába se teď obrací v hrobě
Princ: a chtěl bych být už v tobě
Princezna: mám fláknout jednu tobě, ty jedno malý robě
Princezna pokračuje: my tu melem sračky
Princ: místo abysme vydělávali kačky

Myslím, že to vypadá nadějně. Uvidíme, jak to bude zrežírovaný.