To, že téměř každý řidič se vybavuje během jízdy se spolujezdcem a ztrácí tak plnou koncentraci, považuji za běžný jev. To, že se spolujezdci většinou řeší s prominutím píčoviny, mi přijde taktéž normální (kdo tvrdí opak, tak lže), takže nad rozhovorem strážníků, kteří došli k tomu, že když svítí kontrolka ABS, tak asi ABS nebude fungovat tak jak má, bych se nepozastavoval.

Všimněme si na videu několika důležitých skutečností. V levém horním rohu vidíte rychlost vozu dle GPS – ta je na počátku 86km/h, před zatáčkou se snižuje až na 70km/h (ten ukazatel má notné zpoždění a v okamžiku nárazu ukazuje 70km/h – kolegové z USA asi udělali někde chybu). Venku prší, ne moc, vozovka vlhká určitě je, vypadá ale kvalitně, bez nerovností. Strážníci tudíž mohli jet těch 80-90 km/h tachometrových, mnoho řidičů by tu jelo a asi i jezdí mnohem rychleji… já bych určitě nebyl výjimkou.

Nyní přijde zlomový okamžik, strážnici projedou zatáčkou a v protisměru se vyloupne Audina předjíždějící kamion (na plné čáře, před zatáčkou). Zhovadilost a ignorantství řidiče audi nebudu rozebírat. Prostě se to stalo a situace se musela řešit. Troufám si říci, že se jedná o klasický případ, který děsí snad každého řidiče. Rozhodnout se musíte okamžitě. Předpokládám, že většina řidičů dupne na brzdy (stejně jako strážníci) s vyslovením nějaké nadávky… v případě MPLB „ty vole“, v mém případě by to bylo asi „do piči“. Pozorujme dále probíhající situaci. Auto strážníků velmi razantně zpomaluje (je to doprovázeno i výrazným zvukem klouzajících pneumatik – ten zvuk je opravdu strašidelný a nechci ho nikdy zažít). Zároveň se auto strážníku uhýbá co nejvíce ke krajnici. Celý tento proces považuji za naprosto logický a troufám si říci že i ukázkově správný, jelikož je velmi pravděpodobné (téměř jisté), že řidič protijedoucího vozu na to taky dupne a bude se snažit navrátit do svého pruhu, případně co nejblíže ke kamionu, aby se tam všichni vešli (a možná že, by se i vešli).

Situace se ovšem vyvíjí jinak. Řidič audi jel od počátku hodně vlevo, pravděpodobně z důvodu že se buď bál kamionu (taky si radši udržuji odstup), za druhé si větším obloukem rozšířil výhled na případná protijedoucí auta (aby je dříve viděl). Ale předpokládám, že ho to při jeho nízké inteligenci vlastně ani nenapadlo a i kdyby napadlo, tak mu to stejně nepomohlo. Jelikož řidič Audi vjížděl do pravotočivé zatáčky je možné, že do ní před zahájením manévru trochu viděl, ale evidentně ne pořádně (policejní vůz mohl být zrovna za stromem). Otázkou také je jak reagoval kamion. Pokud brzdil tak jen zhoršil audi návrat do pruhu. Ideální by bylo, kdyby zrychlil a uhl se co nejvíce ke krajnici…ale byly to tři vteřiny, to kamion nezrychlíte, navíc kdoví jestli řidič vše ve zrcátku pozoroval…

Pokud se na video podíváte pozorně, tak si určitě všimnete, že v okamžiku nárazu, vůz strážníků téměř stál. O rychlosti Audi můžu jenom spekulovat, ale předpokládám, že její řidič taktéž brzdil, na druhou stranu musel jet původně rychleji než strážníci, jelikož zahajoval předjíždějící manévr, kde se obvykle rychle zrychluje . Pokud teď vezmu v úvahu, že auto strážníků skoro stálo (mohlo jet tak do 20km/h? Řekl bych že i méně – dle gps to poznat nejde protože je zpožděna ale rychlost tam klesá postupně) tak celkem rozumě chápu, že se strážník nesnažil vyhnout. Ono když jedete do cca 50km/h tak to vypadá že náraz bude jen takové ťuknutí, ale ve skutečnosti je to potom řacha… …o velmi nízké rychlosti strážníků v době nárazu svědčí i fakt, že po nárazu byl jejich vůz odražen a couval (Audi zůstala stát) – tento jev logicky nastane pokud se střetnete s mnohem těžším vozem (třeba kamionem) nebo pokud jedete výrazněji pomalu. Tudíž strážníci toho hodně ubrzdili a uhnuli se až na krajnici. Co udělala Audi? Neuhnula se (řidič byl asi v šoku nebo je to fakt dement) a narazila do nich v nám neznámé rychlosti (hádám, že kolem 50km/h). Strážníci samozřejmě mohli zabránit střetu vyjetím do vábně působícího příkopu a loučky, ale musíme si uvědomit, že vozy jsou stavěny především na čelní nárazy (máte před sebou nejvíc hmoty, nejvíc plechů, nejvíc deformačních zón). V případě jakýkoliv manévrů a k tomu ještě na mokré vozovce se auto může dostat do nepředvídatelných poloh a nakonec v příkopu můžete jít přes střechu, můžete se bočně srazit s audi/kamionem/stromem/zídkou skrytou v trávě a nevím co vše. To, že se vozy srazily víceméně čumák na čumák, je jenom dobře – jedná se o ideální náraz, kdy se energie rozprostře po celém čumáku a kroutí se tedy víc plechů, které tu energii pohltí (rozhodně lepší než rohem na roh, kde energie směřuje na jeden jediný bod a plechy jí méně pohltí, nebo náraz do boku, kde nejsou v podstatě žádné deformační zóny). Příkop a pole je zrádný a doporučoval bych to opravdu jen ve vysokých rychlostech, kdy by byl čelní střet totálně zničující, případně kdyby místo audi jel výrazně těžší a větší vůz, zejména kamion, nebo když máte opravdu starý vůz typu Škoda 120, který má vepředu laicky řečeno jen papír…

Rád bych se nyní rozepsal o rychlostech a energiích při nárazu. Auta jsou testovány při zkouškách EuroNCAP – náraz do pevné nedeformovatelné překážky v rychlosti 64km/h na 40% čumáku (nejedná se tedy o ideální čelní náraz čumák na čumák). Auta současné produkce jsou konstruována tak, že při nárazu v této rychlosti by posádka neměla víceméně utrpět žádná vážná zranění.

Troufám si říci, že 90% lidí ale žije v domnění, že když se srazí čelně dva osobní vozy (obdobné hmotnosti), každý jedoucí 50km/h, tak lidské tělo je vystaveno stejné energii jako při nárazu do zdi v rychlosti 50+50 tj. 100 km/h. Ve skutečnosti se ale jedná o náraz ekvivalentní nárazu do zdi v rychlosti 50km/h. Tento nešvar mě totálně vytáčí. Rád bych to nyní většině národa, která zajisté čte tento blog, vysvětlil.

Tak tedy, když narazíte v rychlosti 50km/h do zdi, veškerou energii pohltí vaše karoserie a zbytek vaše tělo. Zeď nepohltí nic, protože je nedeformovatelná. Když ovšem narazíte do podobného auta, které jede taktéž 50 km/h, tak ano, rychlost střetu je 100km/h, ale energie, která tímto vznikne se rozdělí – polovina bude pohlcena vaším vozem a druhá polovina protijedoucím vozem (protože je taktéž deformovatelný) – tudíž výsledná energie působící na každý vůz je stejná, jako byste narazili do zdi v rychlosti, kterou jste jeli. Pokud tedy nemáte obstarožní auto, tak byste měli vyváznout z čelního střetu až do testované rychlosti 64km/h bez výraznějších zranění (za předpokladu, že se střetnete s vozem obdobné váhy a stejné rychlosti). Jiná situace je, pokud protijedoucím vozem je např. kamion mnohonásobně těžší než vy… v tomto případě se rychlosti opět sčítají, ale naprostá většina energie, jde do vašeho vozu což bude pravděpodobně smrtící… to samé pokud protijedoucí vůz jede extrémně rychle (oproti vám). Takže bacha na to. Čelní střet sice odporuje pudům sebezáchovy, ale v mnohých případech je to nejlepší možný střet (pokud již k nějakému musí dojít), ideálně na co největší plochu čumáku. Kolik lidí již zbytečně zahynulo kvůli „zbytečným“ úhybným manévrům, kdy se po smyku přetočili apod. Kolik lidí již dostalo smyk a skončilo tragicky bokem ve stromě, když se snažilo vyhnout přebíhajícímu divočáku? Ať se chce nebo ne, ve většině případů za určitých podmínek je čelní střet právě tím nejideálnějším ze všech možných – auta jsou na to stavěna, sloupek řízení s pedály a přední kola s motorem se při čelním nárazu přesně deformují a posouvají, aby zasáhly posádku co nejméně. Při bočním či jiném nárazu Vám dopomáhej Bůh (i když Bůh je smyšlená hovadina). Jak jsem psal již výše, pokud ale obě auta jedou rychle např. 100km/h – je to jako 100km/h do zdi a to pravděpodobně nepřežijete ani v tanku… při nárazu nad 80 km/h se trhají orgány a tkáně v těle, fyzika je neúprosná…

Tudíž bych tento článek ukončil tím, že strážníci MPLB se nemají za co stydět, zareagovali dle mého názoru správně a řeči typu, že měli místo brždění přidat a provléknout se mezi audi a kamionem, případně místo brždění vlítnout ze srázu do toho příkopu jsou nesmyslné. A každý by se měl zamyslet sám nad sebou, jak by během tří vteřin obdobnou nečekanou situaci vyřešil. Jen dodám, že strážníci mají štěstí, že nevyjeli např. o 1-2 sekundy později – audi by potkali v zatáčce a neměli by bohužel ani ty tři vteřiny .

Tímto článkem rozhodně nenabádám řidiče k čelním střetům. Dejme ale tomu že čelní střet do rychlosti 50kmh s obdobným a stejně rychle jedoucím vozem je lepší než zahučet do pole přes příkop. ALE POZOR! Při vyšších rychlostech nebo s kamionem/dodávkou v protisměru, se vyhněte srážce v každém případě!!!

Přeju hodně štastných kilometrů.

Komentář Trewora: do teď jsem byl taky přesvědčen, že když se srazí dvě auta jedoucí rychlostí 50km/h, tak je to jako narazit 100km/h do zdi. Nicméně mnohem důležitější je jiné poselství tohoto článku. A to jsou ty reakce zkušených řidičů, kteří by samozřejmě zareagovali jinak. To jsou opravdoví kokoti. To se jim to mluví, když situaci vyhodnocují na kancelářský židli, uprostřed pracovního dne. Je totiž skutečně pravda, jak říká tento článek, že dokud se v té situaci neocitnete, nemáte ani ponětí, jak byste reagovali. Toho času je totiž tak málo a ta situace tak nečekaná, že prostě nestačíte zareagovat. Vyzkoušejte si to na malý hře. Během deseti sekund vyjmenujte deset podstatných jmen, začínajících na J. Nemáte šanci. A přitom těch slov existují stovky.

Asi každý člověk je přesvědčený o tom, že má v sobě něco, v čem dobrej. Někdo dokáže bez problému manipulovat s lidmi, takže nepochybně ví, že z něj bude dobrej obchoďák. Někdo má neskutečně rychlý a přesný reakce, takže z něj může bejt profesionální závodník, nebo co já vim, třeba bezvadnej hráč Couter striku. Jinej týpek umí bez sebemenších problémů říct, kolik je 13×16, takže se dá na matematiku. Někdo umí nádherně malovat, tak proč by nedělal malíře (třeba já mám problém nakreslit i obyčejný sluníčko). Vždycky jsem tíhnul k hudbě, už když jsem byl malej fracek, tak jsem ze všeho nejvíc miloval, když jsem si pouštěl hudbu na svým primitivním walkmanu. Když těsně po revoluci táta přivezl domů kazety odkudsi z Polska, na kterých byla tehdejší „moderní“ hudba (něco jako synthpop), tak jsem několik měsíců ujížděl na všech těch písničkách, co byly na kazetách nahraný. Bohužel jsem měl smůlu ve dvou věcech. Jelikož jsem byl malej harant, odmítnul jsem chodit na kurzy piána, na který mě rodiče chtěli přihlásit a kvůli maloměstu, ve kterým jsem žil, mi extrémě dlouho trvalo, než jsem zjistil, že to, co se mi ze všeho nejvíc líbí, je trance.

Asi v patnácti letech jsem si tehdy na svým modemovým internetu stáhnul Impulse Tracker, což byl primitivní program na vytváření hudby. Vůbec jsem ho samozřejmě neuměl ovládat a ve svý lenosti jsem se to ani pořádně nenaučil, nicméně něco málo jsem v něm složil, aniž bych měl jakýkoliv hudební vzdělání. Roky a roky poté jsem objevil trance, ale zajímavý na tom je, že když si dneska poslechnu, co jsem tehdy v patnácti složil, mělo to v sobě dost silný prvky trancu, aniž bych tehdy věděl, že tomu tak vlastně je.

V březnu letošního roku jsem se rozhodl, že se skládání začnu věnovat intenzivněji, než kdy dřív. Večer co večer jsem se učil, jak to s komponováním na počítači vlastně je. Obětoval jsem tomu veškerý volný čas. Jenomže to nestačí. Potřebuju víc času, nesmím se nechat rozptylovat blbostma a taky ke skládání potřebuju podmínky, kterých nemůžu i při nejlepší vůli v Praze dosáhnout.

Já nemůžu zůstat v Praze! Všechny prachy tady utratím za živobytí a pařby. Jenomže ty prachy potřebuju, abych si zařídil domácí studio. Co je ovšem mnohem zajímavější je fakt, že den má v Náchodě víc hodin, než tady v Praze! Když jsem tam před časem dva týdny pobýval, tak jsem zjistil, že chodím z práce mnohem dřív, a že nejsem tak vypičovanej, jako tady v Pze. O tom, že moje životní náklady v NA radikálně klesají asi nemusím vůbec psát, protože to je samozřejmost (samozřejmost pro Pražáky a tenhle článek JE především pro Pražáky.)

Nechci ztratit kamarády, nechci opustit celý můj současný život. Já nechci utýct od zdejšího stylu života, nechci přijít o ten ruch velkoměsta, nechci odjet od centra všeho dění u nás v ČR. Budou mi chybět takový maličkosti, jako je zastávka v mekáči cestou z práce, obědy v restauraci Na kopci, výhled na Kunratický les z mýho balkónu, to že si můžu kdykoliv zajet na Chodov koupit košili do NewYorkeru, že si cokoliv objednám na netu a ten samej den mi to doveze messenger. A ze všeho nejvíc mi budou chybět ty lidi tady! Všichni moji přátelé, ať už ti největší, se kterýma se vídám v Retru, ti z práce, se kterýma se vídám každý den v práci nebo ti facebookový, se kterýma se vídám na občasných pražských slezinách. Nic z toho nechci opustit. Jenomže musím! Když to neudělám, budu toho nadosmrti litovat. A proto tohle všechno opouštím, abych začal něco novýho. I když miluju všechno to, co jsem teď napsal, opouštím to, protože mě to rozptyluje od produkování hudby. Je to jako když chodíte s nějakou holkou a milujete ji, ale poznáte jinou a okamžitě víte, že byste s ní chtěli být. Je ale těžký chodit s tou novou, když máte pořád tu starou. A navíc milujete obě. Já se teď rozcházím s tou první, abych se mohl věnovat té druhé. Ale na tu první – na to co miluju tady v Praze – nezapomenu. Zase se k tomu vrátím. Ale to už budu chodit s oběma holkama.

Můj plán je tedy následující. Během třičtvrtě roku bych měl být schopný si kompletně zařídit studio a během té doby se budu intenzivně učit všem aspektům vytváření hudby na počítači. Před následujícím létem pustím do světa svůj první track. Pokud mi ho někdo vydá, bude to pro mě ten nejsilnější signál pro to, abych ve svém snažení pokračoval. Pokud mi ho nikdo nevydá, tak s tím seknu a vrátím se do Prahy ke svýmu starýmu pařmenskýmu životu, kterej teda pro mě nemá chybu.

Nakonec bych ještě rád sdělil, proč je pro mě to skládání tak důležitý. Představme si, že jsem vydal svůj první track. Nic mi neudělá větší radost, než jedinej člověk – i kdyby měl být opravdu jeden jedinej – který mi napíše, že můj track je úžasnej! Tolik skladatelů mi dalo do života takový pozitivní energie, že to chci společnosti vrátit. Pokud se na světě najde alespoň jediný člověk, který z mojí hudby pocítí to, co já cítím z hudby ostatních, bude to pro mě vrchol uspokojení. A proto to dělám, abych lidem přinesl do života štěstí.

Nejčastější argument těchto hledačů a všech jejich následovníků je, že jenom v naší galaxii je více jak 200 miliard hvězd, z toho většina má planety, a kdyby jen každá tisícátá (FU skloňování čísel) měla planetu podobnou zemi a jenom na každý tisícátý z těch tisících vzniknul život a kdyby jen každej tisící život byl inteligentní blablablalba bla. To jsou hezké argumenty. Především, nechápejte mě špatně. Já nepochybuji o existenci života mimo Sluneční soustavu. Ten, kdo o tom pochybuje, se buď nikdy neučil statistiku, nebo věří v tu snůšku nesmyslů, co se píšou v Bibli a jí podobných mýtech a eposech, totiž, že pan Bůh stvořil člověka jakožto jedinýho inteligentního tvora v celým jsoucnu. (I když nepochybuju, že kdyby se emzáci přeci jen objevili, že by papež a ti podobní cápkové s červenejma čepičkama rychle přispěchali s vysvětlením, že jsoucnem je vlastně myšlena jenom Země a emzáci, že určitě mají taky svoji Bibli. Přispějte církvi.) Takže jednoduše řečeno, vědecky založený člověk nemůže o existenci mimozemského života pochybovat, protože vesmír je prostě příliš velkej na to, abysme byli sami. Vznik života je sice náhoda, ale už to není tak nepravděpodobný v galaktickým měřítku. To máte jako se sportkou. Pravděpodobnost, že vyhrajete může být 1 ku 20 miliónům. Takže možnost, že vyhrajete zrovna VY je mizivá. Ale když si vsadí 20 miliónů lidí, tak už není tak nepravděpodobný, že někdo z nich uhodne všech šest tažených čísel ze 49. (Tu pravděpodobnost jsem si vymyslel, nevim jak ji spočítat a ani mě to nezajímá, kdyby měli náhodou určití lidé, jejichž příjmení nápadně připomíná lesní plody, tendenci mě poučovat.)

Když teda nepochybuju o existenci mimozemšťanů, proč tvrdím, že hledat je, jsou vyhozené peníze? Je třeba totiž brát v potaz jednu zásadní věc, na kterou z nepochopitelných důvodů všichni UFOchtivý blázni zapomínají. Tou zásadní věcí je čas! Vážení přátelé – čas. Vesmír je kurva starej a i když je pravděpodobné, že někde u nás v galaxii vzniknul život, je vysoce nepravděpodobné, že bude na podobné úrovni, jako jsme my. Tak a tady bych mohl tenhle článek utnout a skončit. Ale protože vím, že čtenáři mého blogu neumí samostatně myslet (omlouvám se všem pěti lidem, který jsem teď urazil ), raději to trochu rozvedu.

Nejprve si představte, jaké technologie jsme měli před sto lety. Pak si představte, jaké technologie budeme mít za sto let. Ne, cokoliv si představujete, tak se ani vzdáleně nepodobá budoucí realitě, protože ani před deseti lety byste neřekli, že budete mít megarychlej internet v mobilu s barevným dotykovým displejem. Ale dejme tomu, že princip technologií, zůstane dalších sto let na stejným základu, jako je dnes. (Což je mezi náma pravděpodobný, díky podělanýmu státu, potažmo EU, kvůli kterým se vývoj lidstva během dalších deseti let úplně zastaví a začne se ještě navíc vracet zpět.) V podstatě by to znamenalo, že mimozemšťani by museli používat technologie +- 100 let od našeho současného stavu. To znamená, že jejich inteligentní vývoj by musel začít +- 5000 let od toho našeho. Dejme tomu, že emzáci se dostali na úroveň polnohospodářů v době, kdy u nás byl rok 1600. Díky tomu, že emzáci nikdy nevymysleli stát ani náboženství, rozvíjeli se mnohem rychleji než my a v době, kdy u nás byl rok 1900, byli už 100 let v technologiích před náma. Tak a vyslali tehdy do vesmíru signál, který k nám dorazí v roce 2012. Kurva, jak je toto pravděpodobné? Asi stejně jako, že se na mě teď vrhne tlupa sexy holek a budou se předhánět, která mi to udělá líp. To je prostě nesmysl.

A teď vám prozradím dvě mnohem pravděpodobnější varianty. Život v naší galaxii existuje, ale je na úrovni, která má k inteligenci ještě hodně daleko. Prostě se stalo to, že na jiných planetách jsou často zemětřesení, který zaviněj vymření většiny života, takže se musí všechno dělat od znova, nebo planety, do kterých často naráží meteority, nebo planety, který jednou za milion let prochází mračnem nabitých částic, který veškerý život vyhubí. (Ptáte se, co to jsou mračna nabitých částic? Nevim. Prostě něco, co prodlužuje vývoj života. Asi jsem to slyšel někde ve Star Treku nebo tak něco.) Možná, že se najde pár planet, kde je život v plným rozkvětu. Planety, po kterých se prochází osminozí dinosauři, nebo planety, kde je hlavním živočišným druhem kopeček silikonu, nápadně připomínající ňadro. Je možný, že na jedný planetě úúúplně shodou náhod existuje inteligentní život, který je ekvivalentem Země před asi 30 tisíci lety, život, kde po stromech běhají vysoký modrý stvůry, který nejvíc vzrušuje hlazení konečků jejich ocasů. Ale uvědomte si, že 30 tisíc let je strašně krátký časový období, vzhledem ke stáří naší galaxie a většiny hvězd, přesto je to dost dlouhá doba na to, abychom takový život nebyli schopni zachytit, protože prostě ty modrý stvůry nic do vesmíru nevysílaj.

Druhá varianta je, že existuje inteligentní život, ale je natolik inteligentní, že bychom ho nezachytili ani tehdy, kdy bysme ho měli přímo u zadku. A s tím souvisí rychlost vývoje technologií. Dle mého odhadu stačí 100 let, aby dnešní člověk nezachytil nic z toho, co vyšle člověk za sto let. Prostě budou jiný technologie, kterým dnes nedokážeme porozumět. Naše galaxie je miliardy let stará, takže je pravděpodobné, že za tu dobu tu vzniklo spousty života, ale taky je pravděpodobné, že to bylo mnohem dřív než na Zemi. A vývoj na jiné planetě taky pochopitelně bude probíhat jinou rychlostí než u nás. Takže je dost možný, že nám v nějaký hvězdný soustavě co by kamenem dohodil, vznikl vysoce inteligentní život, ale je tomu už 300 miliónů let. Není snad někdo tak naivní, aby si myslel, že takový život objevíme? Takoví tvorové už pravděpodobně nebudou mít žádnou zachytitelnou formu existence a budou existovat na jiné „povznesené“ úrovni bytí. Budou si říkat Antikové a to ONI budou tvůrci hvězdných bran. Hups… trochu jsem se nechal unést. Takže i pokud by život na jiné planetě vznikl ve stejnou dobu jako u nás, mohl se vyvíjet mnohem rychleji a to časové rozmezí, kdy dosáhl naší dnešní úrovně může být mezi 0 a stovkami miliónů let, (na Zemi to totiž trvalo stovky miliónů let, od vzniku života až do dne, kdy jsem se narodil.) A jak jsem výše popsal, muselo by to být maximálně v rozmezí +- 100 let, abychom takový život zachytili. Pokud se vám 100 let zdá málo, můžeme to klidně zvýšit na 1000 let, nebo na nesmyslných 100 tisíc let. Stejně zbývají stovky miliónů let, o které může být mimozemský život na jiné úrovni než ten náš.

Takže co z toho plyne? Mimozemský život existuje, to je asi stejně tak jasné, jako že existuje Měsíc. Je pravděpodobné, že existuje život na naší úrovni? Ano, pokud se bavíme o celém vesmíru. Rozhodně NE, pokud se bavíme o naší galaxii a jedno obrovský NEEE, pokud se bavíme o našem nejbližším okolí, ze kterého dokážeme zachytávat signály. Téměř všichni lidé, co o mimozemšťanech nepochybují, zapomíná na to, že vesmír je zatraceně starej na to, aby někde poblíž existoval život na NAŠÍ úrovni. A proto je veškeré hledání signálů z vesmíru jenom promarněným časem a vyhozenýma penězma. I kdybychom takový signál zachytili, nepoznáme to, protože mu prostě nebudeme rozumět a budeme ho považovat za přirozený.
Pokud skutečně do padesáti let získáme důkaz o existenci inteligentního emzáckýho života, pak tenhle článek prostě smažu.

Petr: Čemu se směješ?
Harry: Tak já s tím omezením věku taky nesouhlasím, ale to už trochu přeháníš, ne? Musí to bejt nějak regulovaný, aby to vůbec fungovalo. Dyť to sou miliardy počítačů, kdyby to nebylo řízený, nikdy by to nefungovalo.
Petr: Možná se budeš divit, ale za mých mladých let internet nebyl vůbec nijak regulovanej.
Harry: No jasně. Ale dřív tam nebylo připojených miliardy počítačů. A v televizi jsem dokonce viděl dokument, kde řikali, že tehdy bylo devadesát procent emailů spam! Víš jak by to vypadalo dnes, kdyby se o internet nestaral stát?
Petr: Jo. Líp, než to vypadá teď. Internet by byl levnější, rychlejší a rozh….
Harry: ….blbost! Rychlejší? Jaký rychlosti ste prosimtě měli tehdy? Pár megabit. S tím bych dnes ani neotevřel úvodní stránku vyhledávače.
Petr: Tak dřív byly jiný technologie. Nevim jak rychlej by byl internet bez regulace dnes, ale vím rozhodně to, že úplně na začátku století se během deseti let rychlost zestonásobila. Zatímco za posledních padesát let se jenom zdesetinásobila.
Harry: No jo, ale když bylo připojených pár počítačů, tak je jasný, že to ještě nepotřebovalo regulaci. A si nedokážu představit, že mi do pošty chodí devadesát procent spamu, bych se z toho asi zbláznil.
Petr: Já se z toho taky nezbláznil, to není důvod, aby kvůli tomu musel stát kontrolovat celej internet.
Harry: A kdo by asi hlídal obsah, když né stát?
Petr: No soukromníci, kterým by patřili ty servery.
Harry: To je blbost, soukromý firmy by nikdy ten obsah nehlídaly, jim jde jen o zisk, klidně by tam nechaly tuny dětskýho porna, jenom když by jim to přineslo prachy.
Petr: Tak neříkám, že by nedocházelo k určitým excesům, ale ani dnes, kdy všechny servery patří státu, není obsah stoprocentně legální.
Harry: Hm, tak to bych se nedivil, kdyby zakázali přistup na internet až do osmnácti. To by tam stejně žádný rodiče nepouštěli svoje děti, kdyby servery patřily soukromým firmám, to je prostě blbost. A jak by se jako třeba soukromý firmy postaraly o přidělování internetových občanek? Každá by vydávala svoje občanky, takže bys jich jako musel mít asi milión, abys měl přístup ke všem serverům. O tohle se prostě musí starat stát, aby to bylo jednotný.
Petr: Tak by prostě žádný internetový občanky neexistovaly.
Harry: Tak to už je úplnej nesmysl. Začínáš bejt senilní, dědo. Jak by se asi bez internetových občanek zjistilo, kdo je kdo? Dyť by pak nešli uživatelé rozeznat, by ses moh vydávat za kohokoliv.
Petr: Kdysi jsme taky žádný internetový občanky nepotřebovali a ono to nějak fungovalo.
Harry: No jo, ale jak. Tak teď už je mi to jasný, proč bylo tolik spamu, když si tam mohl každej posílat co chtěl a nikdo nevěděl, kdo to poslal. Prostě dědo, musíš pochopit, že teď už je jiná doba. Nemůžeš srovnávat něco šedesát let starýho s dneškem. Lidi by nikdy v životě nelezli na internet, kde by si nebyli jistý, kdo je kdo. To je prostě blbost. Kdybych nevěděl, komu patří webovka, na kterou lezu a s kým diskutuju, tak by se to celý zhroutilo. A to by se vlastně ještě kdokoliv mohl vydávat za mě! No prostě kravina. Bez občanek to dnes absolutně nemůže fungovat.
Petr: Ale já se ti snažím vysvětlit, že dřív to bez nich fungovalo a všichni byli spokojený.
Harry: Jo, zvlášť když se za tebe někdo vydával.
Petr: Dobře, tak mi ale vysvětli jedno. Dřív se na internet každým dnem připojovali tisíce nových lidí, neustále se zrychloval, celkový obsah se rozrůstal neskutečným tempem. A dnes? Když chceš na internet, musíš zažádat o internetovou občanku, na kterou čekáš půl roku, pokud nemáš dost peněz, tak dostaneš jenom občanku s omezeným přístupem, takže si budeš moct zobrazit jenom polovinu stránek. Rychlost internetu se zvyšuje jenom hodně pomalu, protože se všude používaj starý servery a optický rozvody, protože stát nemá peníze na jejich obnovu. Dřív, když jsi chtěl svoje vlastní stránky, tak sis je prostě založil, trvalo to jeden den. Dnes musíš vyplnit tři formuláře, aby ti vůbec přidělili adresu, aby ti schválili obsah a já nevim co všechno ještě. Běžnej člověk ani pořádně neví, jak si stránku založit, protože je to moc složitý.
Harry: No můžeš bejt rád, že žiješ tady. Třeba v Německu je těch formulářů prej asi deset. Takže jsme na tom ještě dobře.
Petr: A proč je nezrušit úplně a prostě dát možnost založit si webovky každýmu, kdo to chce?
Harry: Tak asi jen tak někdo si nemůže založit webovky třeba o stavebnictví. Dokážeš si představit, že by nějakej pekař udělal web o stavění baráku, někdo by to vzal vážně a opravdu podle toho začal ten barák stavět? Musí se nějak kontrolovat, jestli člověk, co si zakládá webovky trochu rozumí tomu, co tam píše. Jinak kvalitu nezajistíš.
Petr: Před šedesáti lety jsi žádný povolení nepotřeboval, mohl sis založit stránku o čem jsi chtěl a svět se taky nezhroutil. Proč by to dnes mělo být jinak?
Harry: Ale to prostě vůbec nemůžeš srovnávat! Dřív prostě internet teprve začínal, takže je jasný, že to vypadalo jinak než dnes. Ale tak prostě dnes už s tím mají lidi víc zkušeností, jsou to už desítky let, co to existuje, takže je to víc vymakaný.
Petr: A v čem je to víc vymakaný?
Harry: No tak třeba nikdo mi nemůže ukrást moje jméno. Nikdo nemůže psát o něčem, čemu nerozumí. A nechodí mi tuny spamu.
Petr: Vidím, že jsi spokojen. V tomhle světě už nemůžu dál žít. Jdu vojet babičku a hodit si mašli. Sbohem.
Harry: Ty starej prasáku.

Já: Co k tomu dodat? Harry se aspoň snažil argumentovat a odpovídal dědovi na otázky. Když se dnes snažím bavit s lidma, většinou nedojdeme ani tak daleko, aby odpovídali na otázky, místo toho si furt melou to svoje. Ale to už je jinej příběh. Ponaučení z tohoto rozhovoru je následující: zatímco dnes bojujeme za zachování svobodného neregulovaného internetu, za šedesát let budeme svým vnoučatům jen stěží vysvětlovat, že to bez státu fungovalo. Za šedesát let totiž budete za blázny, když budete hovořit o dnešním internetu.

Poznámka na závěr: nejsem vlastníkem stroje času, předchozí rozhovor není přepisem skutečného rozhovoru a celý jsem si ho vymyslel.

Jaderná elektrárna Fukušima Daiichi byla postavena v 70.letech v prefektuře Fukušima (kdo by to byl řekl), sestává se z 6ti bloků, z nichž je každý osazen starším reaktorem typu BWR (Boiling Water Reactor). Jedná se o druhý nejrozšířenější typ reaktoru hned po PWR (nebo též VVER), kterým je osazený třeba i Temelín. Černobyl byl osazen reaktorem typu RBMK (lehkovodní grafitový reaktor). Principy a rozdíly těchto reaktorů možná rozvedu dále, především budu chtít poukázat na to, proč v Japonsku nehrozí to, co v Černobylu. Dalších cca 10 typů reaktorů tu ani nebudu zmiňovat.

Co je to vlastně ten reaktor? Jedná se o zařízení v němž dochází k řízené štěpné reakci – radioaktivní palivo (desítky tun) je uloženo a izolováno v palivových tyčích vyrobených ze zirkonu. Tyto tyče jsou přesně rozmístěné a pomocí moderátorů (zejména voda, v Černobylu grafit) dochází ke štěpné reakci, při které vzniká teplo ohřívající vodu, jejíž pára pohání turbínu a ta dále pohání generátor, kde vzniká elektřina. Ke štěpné reakci dochází v tzv. aktivní zóně, která je umístěna ve velké tlakové nádobě – ta je vyrobena ze silné oceli a celé je to zasazené v silném betonovém pouzdře – tomu celému se říká primární kontejnment. Toto celé je uloženo v tzv. sekundárním kontejnmentu a to je budova reaktoru. Je zde pět hranic izolace – prvním je pokrytí radioaktivních tabletek (paliva) tj. zirkonové palivové tyče, to celé je uloženo ve vodě (druhá izolace), ocelová tlaková nádoba je třetí izolace, čtvrtou izolací je betonový sarkofág (primární kontejnment) a pátou izolací je budova reaktoru (sekundární kontejnment).

Stejně tak jako každá jaderná elektrárna, tak i ta ve Fukušimě měla záložní systémy a zabezpečení odpovídající mezinárodním standardům beroucí v potaz i myslitelné přírodní katastrofy.

Mnoho lidí namítne, že je blbost stavět jaderné elektrárny na aktivních tektonických zlomech (jakýmž Japonsko zajisté je), neuvědomují si ovšem, co je Japonsko za zemi. Malá přelidněná ostrovní zemička s téměř nulovou zásobou fosilních paliv, která se sotva sama uživí. Japonci jsou a vždy byli technicky velmi na výši (auta, elektronika, roboti atd.). Jejich preciznost a dokonalost dokazují i jejich zemětřesením odolné stavby, zejména mrakodrapy, letiště, železnice apod. Zemětřesení v Japonsku je téměř každodenní záležitostí, země jim byla poškozena již mnohokrát (nejsilnější roku 1923: 7,9-8,3 Richtera), ale nikdy za poslední staletí nebylo tak silné, silné jako 11.3.2011. Patrik Helta je úchyl. Dle historických spisů obdobně silné zemětřesení s následnou vysokou tsunami možná zasáhlo Japonsko někdy v 9. století, tj. před tisíci lety. Japončíci tedy neměli důvod očekávat takovou zkázu. I přesto takto silné zemětřesení nenapáchalo velké škody, to až následná tsunami.

Jaderná elektrárna ve Fukušimě byla stavěna tak, aby odolala zemětřesení o síle cca 8,3 Richterovy škály (=zemětřesení v roce 1923) a cca 6ti metrové vlně tsunami. Japonsko bylo ovšem zasaženo 6x silnějším zemětřesením o síle 8,9 (stupnice je logaritmická – stupeň 9 je 10x silnější než stupeň 8).

Co se tedy dělo?

Ve Fukušimě byly v provozu reaktory 1, 2 a 3. Reaktory 4, 5 a 6 byly odstaveny kvůli pravidelné údržbě a výměně paliva. Při silných zemských otřesech došlo k okamžitému odstavení reaktorů ( k tomu došlo i v ostatních jaderných elektrárnách v okolí) – regulační tyče se zasunuly mezi palivové a došlo k přerušení štěpné řetězové reakce. První zásadní okamžik – nehrozil tedy vznik neřízené řetězové reakce a případný jaderný výbuch!! Po takovémto přerušení je nutné dále reaktor ochlazovat, jelikož dochází k dobíhajícímu štěpení dalších prvků, přičemž se stále uvolňuje hodně tepla, které může při případné absenci vody roztavit palivové tyče a způsobit tak roztavení tlakové nádoby a únik silné radioaktivity. Ke chlazení reaktoru slouží chladící systém poháněn elektrickými čerpadly. Zemětřesení ovšem přerušilo dodávky elektrické energie z vnějšku, tudíž nemělo vodu co pohánět. Pro tento případ je elektrárna vybavena záložními dieselagregáty vyrábějící elektřinu (jejich počet vždy převyšuje počet reaktorů, kdyby náhodou některé z nich měly poruchu). Druhý zásadní okamžik – po výpadku elektřiny záložní dieselagregáty klasicky naběhly a vše vypadalo v pořádku (asi jednu hodinu). Takže informace o okamžitém selhání záložních systému jsou opět mylné. Poté ovšem přišla vlna tsunami (10metrů), která hravě překonala protipovodňovou zeď (6,5metrů – to je pro rýpaly co se diví že je jaderka u moře) a agregáty zničila. Pro tento případ elektrárna disponuje druhým záložním systémem jimž jsou baterie, které dodávají potřebnou energii pro základní řídící systémy elektrárny po dobu max. 8hodin, ovšem energie z baterií již nedokáže pohánět čerpadla. Během těchto osmi hodin se podařilo i přes totálně zničenou infrastrukturu do elektrárny dopravit mobilní agregáty, pro pohon základních řídících systémů (počítače, komunikace, měřící systémy apod.).

Chlazení bylo ovšem stále nefunkční a i přes poměrně velkou časovou rezervu, kdy nemusí být chladivo doplňováno, došlo postupně k poklesu hladiny vody v reaktorech (pro hlupáky – voda se teplem vypařuje), tím dále k navýšení tlaku v reaktoru (takový papinův hrnec), který poškodil pokryti části paliva (ty zirkonové tyče), které produkuje ještě stále hodně tepla. Reaktory disponují pro tyto události bezpečnostními ventily, které začaly upouštět přebytečný tlak do primárního kontejnmentu (aby vodík náhodou neexplodoval v tlakové nádobě a neporušil ji). Zde logicky opět narůstal tlak a teplo a poté zaměstnanci museli přistoupit k upouštění páry dále do prostoru budovy v níž je reaktor umístěn (sekundární kontejnment). Jelikož důsledkem poškození pokrytí paliva (toho zirkonu) je i tvorba výbušného vodíku, byl tedy součásti vypouštěné páry a při dalších otřesech explodoval, čímž se zničila budova v niž je reaktor uložen. Toto se stalo ve všech blocích reaktorů (1-3) – to byly ty výbuchy v TV. Primární kontejnment vyrobený z betonu poškozen údajně nebyl ani v jednom z bloků. Vypouštěná pára byla mírně radioaktivní, proto byla hned naměřena nízká radiace v okolí elektrárny. Tato pára obsahovala radioaktivní cesium a jód s poměrně krátkými poločasy rozpadu (jód 7hodin, cesium 8dní), tudíž nebezpečí trvalého poškození prostředí a zdraví obyvatel minimální. I přesto začala mediální masáž o jaderném neštěstí a jaderném výbuchu..

Kromě reaktoru musí být ovšem chlazen i bazén s vyhořelým palivem (protože jaderná energie je opravdu síla božská, tak uvolňuje teplo ještě dlouhou dobu po vyhoření) – voda z bazénu se taktéž vypařovala a palivo se odkrývalo = další únik radiace – tyto bazénky nejsou tak dobře stíněny jako reaktor a jsou kryty v podstatě jen sekundárním kontjenmentem (budova).

Že vám to přijde nebezpečné?. Není, maximální stínění totiž poskytuje ona voda, v které je vyhořelé palivo uloženo. Patrik Helta má prý 6,3palců velký penis Tyto bazénky se následující dny staly asi největším problémem – proto chlazení vrtulníky, hasičskými stříkačkami atd. – tj. doplňování vody do bazénků. Přidaly se k tomu samozřejmě i bazénky v blocích 4, 5 a 6, kde reaktory v provozu během nehody ani nebyly. Třetí zásadní okamžik – zprávy o chlazení reaktorů vrtulníky a stříkačkami s mořskou vodou byly naprosto mylné a matoucí – jelikož reaktor tj. tlaková nádoba je uložena a izolována v betonovém krytu (primární kontejment) – do něj by se voda z vrtulníku opravdu nedostala – to by primární kontejment musel být velmi porušen, stejně tak jako víko tlakové nádoby, což úřady nepotvrdily, taktéž radiace by asi již byla na jiné (mnohem vyšší) úrovni.

Jak se tedy dodávala voda do reaktorů?

Vedení rozhodlo o chlazení reaktorů pomocí mobilních čerpadel přes systém provizorního potrubí mořskou vodou. Mořská voda je nouzovým řešením chlazení, jelikož reaktory nenávratně poškodí a ty již nebudou být moci nikdy použity. Situace v reaktorech se tedy stabilizovala.

Vrtulníky a stříkačkami ochlazují sekundární kontejnment se snahou dostat co nejvíce vody i do bazénů vyhořelého paliva. Mezitím se podařilo obnovit přívod elektřiny z rozvodné sítě a nyní se pracuje na obnovení běžného chladícího systému.

Co by se stalo kdyby se všechna voda v reaktoru vypařila?

Palivové tyče se vysokým teplem (až 2800 st. Celsia) roztaví, mohou propálit ocelový plášť a může dojít k úniku vysoké radiace. Rozhodně ale nedojde k nějakému nukleárnímu výbuchu. Elektrárny pracují na jiném principu než atomové bomby a aby došlo k neřízené řetězové štěpné reakci, musely být palivové tyče přesně rozmístěny, v přesné vzdálenosti od sebe, přesně moderovány, což je po jejich roztavení nemožné.

Co se tedy stalo?

V zásadě nic vážného co by vyškolení odborníci v JE neměli zvládnout.. Jedná se především o masivní mediální bublinu a míra radiace naměřené v okolí elektrárny je sice vyšší než obvyklá (cca 1600x), převyšuje povolené normy ale rozhodně není škodlivá lidskému zdraví. V okolí elektrárny bylo naměřeno 2-161 mikrosievertů za hodinu. Dle studií je dokázané, že radiace může (ale nemusí) podpořit vznik rakoviny od dávek cca 500 tis. mikrosievertů za rok. Tzn. že člověk, který by byl vystaven naměřené hodnotě 161 mikrosievertů neustále po dobu půl roku, může mít zdravotní problémy. Ovšem jedná se o radioaktivní jód a cesium s krátkým poločasem rozpadu (jód 7 hodin, cesium cca 8dní). Pro informaci hodnota 160 mikrosievertů odpovídá dávce, kterou obdržíme během jedné hodiny letu letadlem. Nebezpečí je vyloučené a i přesto úřady pro jistotu evakuovali okruh 20km kolem elektrárny. Rozhodnutí zajisté správné z opatrnostního hlediska, ovšem jen další podnět vyvolávající světovou paniku. Proto považuji i za zbytečnou paniku zkupování jódových tablet v ČR (zabrání navázání radioaktivního jódu na štítnou žlázu) i všude po světě. Lidé kolem Fukušimi je preventivně užívat mohou.

Hrozí Černobyl 2?

Nehrozí, principiálně to není možné, vzhledem k jinému typu reaktoru, jinému typu zabezpečení a především vzhledem k jinému druhu havárie tu nemůže dojít k výbuchu jako v Černobylu v roce 1986, který byl podpořen množstvím dobře hořícího grafitu, jež se používal jako moderátor.

Jak je zajištěn Temelín?

Temelín je jednou z nejmodernějších a nejbezpečnějších elektráren v Evropě. Jisté je že zemětřesení o síle 8,9 Richtera by bylo pro elektrárnu fatální, stejně tak ale pro celou Evropu, kde by nezůstal kámen na kameni. Reaktor Temelínu má oficiálně vydržet zemětřesení o síle až 5,5 Richterovy stupnice (prakticky byl však tento typ reaktoru testován v Maďarsku, kde vydržel i 7 stupňů). V případě výpadku přívodu elektřiny k elektrárně, Temelín disponuje 8mi dieselagregáty (každý dokáže uchladit jeden reaktor, Temelín má 2 reaktory), dále má záložní elektrické linky z vodní elektrárny Lipno a případně i MVE Hněvkovice.

Smutnou věcí celé události je, že média dělají z této události jadernou katastrofu a zastiňují tím opravdovou katastrofu, jež Japonsko zasáhla – a to jsou tisíce mrtvých obyvatel, desetitisíce lidí bez domova, bez prostředků, bez příbuzných. Všichni tito lidé budou muset začít vše znovu budovat od základů. Smutné je dále to, že došlo například k výbuchu ropné rafinérie, při kterém uniklo mnohem více toxických látek, člověku více škodlivějších než mírná radiace z Fukušimi, o tomto se nic nepíše, nikdo není varován. Jisté je, že celá tato událost bude mít také neblahý vliv na světovou jadernou energetiku a budování nových elektráren. JE Fukušima Daiichi se již téměř jistě nedočká nikdy obnovení provozu.

Jak reaktor ve Fukušimě vypadá, co a jak tam probíhá a jak je zabezpečen je krásně vystiženo v tomto dokumentu http://www.sujb.cz/docs/Fukushima%20Daiichi.pdf .

Treworův dodatek

Chtěl bych vyzdvihnout dvě zásadní myšlenky, které tento článek přináší. Především je to poslední odstavec, ve kterém je nejvíce pravdy. V Japonsku se stala ohromná tragédie. Zemětřesení a tsunami zabilo desetitisíce lidí, zničilo infrastrukturu, atd. atd. A relativně banální nehoda v elektrárně, která doposud nikoho neohrozila na životě, je pro média důležitější. Naprostá ukázka debility je pak nájezd na lékárny a skupování tablet proti ozáření (mluvím o ČR, nikoliv o Japonsku!!!). Lidi jsou prostě ovce, co se chtějí bát a proto to do nich média šijou. S tím souvisí druhá zásadní myšlenka. Nemůžeme média vinit z toho, že poskytují tyhle zavádějící informace. Jim jde o zisk a tedy o sledovanost. Skutečnou vinu na tom mají zase ovčané ČR, který všemu hned uvěří a místo, aby se zajímali o skutečnou tragédii, věnují se takový banalitě. Bohužel média svým přístupem vlastně určují, co je a co není důležitý, takže samy média určily, že pro lidi dnes bude důležitá jaderná katastrofa a hrozba ozáření, nebo dokonce snad atomovýho výbuchu. Je to takovej začarovanej kruh. Média informují o tom, co si myslí, že bude lidi zajímat a tím zároveň ten zájem vytvářejí, takže lidi to pak zajímá ještě víc.

Jak jsem ke štěstí přišel

Všichni tři pravidelní čtenáři mého blogu si jistě všimli, že často píšu o svém kamarádovi Filipovi, kterýžto je můj party-colleague. I když se nezaujatému pozorovateli může zdát, že je to můj kamarád, ba dokonce přítel (přitel od slova „friend“, nikoliv „boyfriend“), skutečnost tomu nenapovídá. Věčně se jenom hádáme, urážíme, napadáme životní styl a schopnosti toho druhého a spíš vypadáme jako 40 let sezdaný pár, než jako dva kámoši. Jenomže se těžko hledá někdo jinej, kdo by si se mnou na parketu házel imaginární míč, nebo šermoval imaginární šavlí. Navíc je to právě on, kdo mě do Retra přivedl. A bylo to už loni v dubnu, kdy jsme tam poprvé zavítali a já tam utratil svoji první tisícovku. Retro mě tehdy nadchlo. Nebyl to žádnej malinkatej klubík, narvanej k prasknutí, kde hrajou debilní ÁRenBÝčko. Naopak splňoval všechny moje požadavky na klub snů. Prostorný parket, skvěle řešený interiér – k tomu se ještě vrátím – nijak narváno a jako bonus vstup zdarma a levný drinky (drinky rozuměj Kubíčko). Co se toho interiéru týče, byl jsem nadšenej, že parket je uprostřed místnosti, navíc o dva schůdky níže než zbytek prostoru, takže ať se člověk postaví kamkoliv, má perfektní rozhled po celým klubu a snadno tak najde, kam se mu ztratili jeho kámoši, zatímco si ulevoval na hajzlíku. Návštevníci klubu byli přátelští, vyhazovače bych nazval spíše jako ochranku, což je rozhodně hezčí výraz pro jejich práci a dokonce občas i zavtipkovali. A hlavně skvělá hudba, kterou jsme po dlouhé debatě s Filipem nazvali jako funky house (to byl jeho nápad, aby mě zase nenapadal, že mu kradu jeho slova. )

Jak jsem ke kontaktům přišel

I stalo se, že jsme Retro začali navštěvovat pravidelně, každý pátek, kdy nám to bylo časově umožněno (časově rozuměj finančně). A tak jsme si začali všímat opakujících se tváří pracovníků tohoto klubu. Jelikož si ochranka naše tváře očividně nehodlala ani s postupem času zapamatovat (je mi 26, vypadám na 16, takže pokaždý musím vytáhnout občanku), přešli jsme rovnou k ústřední postavě klubu – k DJovi. Robert Chochola, kterého rádi označujeme jako Šášola a v soukromí ho zoveme „ten co zase bude hrát to samý“, se ukázal jako skvělej DJ. Je totiž jedním z mála DJjů, který se nebojej hrát komerční hity. Chochola se nebojí pustit 3x za večer We No Speak Americano, nebojí se to občas proložit dokonce nějakým trancíkem – což ovšem, dle svých slov, dělá jen tehdy, když je na výši. Chvíli jsme si dokonce mysleli, že jako DJ nestojí za nic, naštěstí se ukázalo, že to byl jenom jeden večer, kdy se nejspíš necítil dobře (menstruace, znáte to) a několikrát to zprasil, když mu neseděly beaty a pak dokonce pustil na tři sekundy do repráků to, co očividně patřilo pouze do sluchátek. V posledních pár měsících se mu však podařilo několik naprosto úžasných mixů, ze kterých jsem až strnul úžasem. Náš (můj a Filipův) první kontat s DJjem byl, když se vracel ze záchodu a já na něj zařval „jóóó, Chocholááá!“ Nevim jakej to udělalo v tu chvíli dojem, každopádně se na nás usmál a my se v tu chvíli cítili jako Kevin a Perry, když je vyfuckoval Paul Bulva. My známe DJje, my známe DJje! No prostě jak dvě puberťačky, který zrovna z dálky zahlédly Justina Biebera a zvlhly z toho v rozkroku. Pozn. red.: my v rozkroku nezvhli, aby bylo jasno, jo? Po Šášolovi následovala další důležitá postava pro úspěšné přežití v klubu. Barman. Po dvou měsících jsem si vyhlídnul jednoho, ke kterýmu jsem začal pravidelně chodit a obdarovávat ho jedenáctikorunovým dýškem za každý Kubíčko. Učarovalo mi na něm právě to, že místo Cuba Libre, nazýval tento božský nápoj jako Kubíčko. To že si mě konečně pamatuje jsem poznal v den, kdy mi automaticky naúčtoval 90 Kč (tedy se započteným dýškem) a s úsměvem mi vrátil za mojí stovku jenom deset korun. Jo, někoho by to možná naštvalo, ale já byl rád, že mám konečně barmana, kterej mi naleje, aniž bych mu musel vysvětlovat, co že to chci.

Zlatý věk Retro Music Hall

A začal náš zlatý věk. Každej pátek to samý. Retro Music Hall. DJ na nás od tý doby mával pokaždý, když jsme přišli, barman mi namíchal Kubíčko přednostně před jinýma klukama (nikoliv před prsatýma blondýnama). Pomalu jsme začali odhalovat i strukturu takzvaného vyššího vedení. Nejdřív to byl týpek, co každej pátek postával vedle baru na tom stejným místě – jednou dokonce pomáhal obsluhovat a tak silný Kubíčko, řeknu vám, jsem v životě nepil – balil tam holky a tvářil se důležitě. Vyklubal se z něj provozní. A konečně ještě druhej týpek, který je důkazem toho, že Sweet Dreams se dá zpívat k jakýmukoliv hudebnímu doprovdu, ze kterýho se vyklubal manažer klubu. Oba vždycky vypadají velice zaneprázděně, takže nasrat se k nim a zajistit si nějaký výhody, se nám bohužel nepodařilo. A zlatý věk pokračoval. Pokaždý jsme se náramně bavili, pokaždý jsme odcházeli nadmíru spokojeni. Vrcholem bylo, když nám DJ zahrál náš oblíbený track Phazing (díky Filipovi, který mu ten song doporučil, aby si zas nestěžoval, že si přivlastňuju jeho zásluhy ). A další skvělá událost nastala, když losovací systém Retro Music Hall určil moje jméno, jakožto vítěze pravděpodobně té nejnižší slevy, kterou kdy někomu dali. Pětset korun, přátelé! Tak samozřejmě jsem byl velice převelice nadšený. Sekt, tři Kubíčka a bylo to. No co říct? V tu chvíli jsem Retro miloval.

Lásko má jediná, sereš mě

V životě se člověk setká se spoustou složitých věcí, ze kterých občas těžko hledá východisko. První rozchod, první blití kvůli přehnaný konzumaci alkoholu, první selhání penisu kvůli přehnaný konzumaci alkoholu, neshody s kolegy v práci, vybití baterie v notebooku při psaní tohodle článku kurváááá! Po zapojení nabíječky: tímto chci poděkovat programátorům WordPressu za funkci automatického ukládání článků. A pokračujeme: zcizení nově zakoupeného vozu, odhalení, že ta vysoká hubená dlouhovlasá kočka je, po otočení se čelem k vám, vlastně jen obyčejnej rocker… a ano, samozřejmě jednou z nejtěžších věcí je přiznat si, že vaše láska má taky své mouchy. Je proto pro mě nesmírně těžké psát následující řádky. Mám Retro rád, opravdu ano, ale zcela upřímně a otevřeně si musíme přiznat, že neexistuje nic, co by bylo naprosto dokonalý. Začněme u ochranky. Tu momntálně nazývám opět vyhazovačema. Jejich nezaujatý tváře se změnili v tváře borců kingů největších, místo vtípků jsou najednou docela drzý. Když se do sebe pustí dva týpci před klubem, tak absolutní nezájem. Máš v kabelce svoji mattonku? Vezmu a vyhodím, co bych se slušně dovolil ji odložit do krabice u vchodu. Jinými slovy, jejich chování hraničí s arogancí. Dokonce to občas vypadá, že je nezajímá ani vnitřek klubu. Jo, když někdo vyleze na pódium, je těžký ho přehlídnout, takže se tam během pár minut ukáže nějakej vyhazovač, co donutí lidi pro jejich vlastní opileckou bezpečnost z pódia slézt, ale když tam přijde pan nadrženej Frantík Stojnicky a začne zespoda ošahávat gogo tanečnici, ta ho musí odkopávat, a že by ji někdo přišel na pomoc, e e. Trochu důslednější pozorování okolí a přívětivější přístup by to chtělo, chlapci. Respekt si můžete udržet i jinak, než výrazem největších borců. Ovšem by nebylo spravedlivé si teď najednou jenom stěžovat, takže dodatečně musím ocenit, že když je klub zaplněn až k prasknutí, snaží se ochranka aspoň částečně řídit vcházení nových lidí.

Můj barman, kterýho jsem si tak pracně zaplatil nespočtem dýšek, mě docela naštval, když nechal moje kamarády u baru čekat přes deset minut, zatímco obsloužil nespočet holek. Vážení přátelé, tohle se prostě nedělá. Jo, mně sice nalil přednostně, ale jenom kvůli tomu, že jsem mu tam za ten rok na dýškách nechal bůhví kolik. Měl by se polepšit, chlapec.

Bohužel paradoxně to nejlepší na Retru je zároveň tou největší slabinou Retra. A to je vtup zdarma a levný pití. Samozřejmě tyhle dvě věci uvítá každej. A právě kvůli tomu se tam čím dál tím častěji srocují ne zrovna šťastné existence. Začíná to být semeniště ožralů, puberťáků, co jsou největší borci na světě, protože se opili tak, že sotva stojí na nohách a já nevím koho všeho ještě. Ke všemu jsme byli s Filipem svědky vzrůstající tendence návštěvnosti a tím i zaplněnosti klubu. Zatímco loni v červnu bylo v klubu, po našem tradičním příchodu v jedenáct hodin, sotva padesát lidí, dnes to je už tak dvěstě. V červnu se začalo pařit až po dvanáctý, kdy se první duše odvážily vstoupit na parket, dnes se tam paří už v jedenáct (to berte spíš jako výhodu, samozřejmě). Bohužel zatímco loni se klub během večera přijemně zaplnil, letos je narvanej totál naprosto k prasknutí, takže se tam nedá ani hnout. Majitelé jásají a mnou si ruce, Páťa a Filípek smutní a prodírají se davy ožralých puberťáků. Je pochopitelný, že vysoká návštěvnost je pro provozovatele skvělá zpráva, ale nedokážu pochopit, proč třeba horní patro je téměř vždy uzavřený. Mělo by být otevřený vždy po celou noc. Jasně že další bar = další pracovní síly, který je nutný zaplatit, ale proč to tam otevíraj jen občas, to mi prostě nejde do hlavy. S obrovským množstvím lidí se pojí další problém a tím je údržba hajzlíků a podlahy. Na pánech není poslední dva měsíce zrcadlo, a přiznejme si to, my chlapi ho potřebujeme stejně nutně, jako holky. Papíry na ruce dojdou ještě před půlnocí, takže si není do čeho utírat ruce, případně spocenej ksicht. Horší je, že během rána dojde i mýdlo, takže pak po Retru chodí jeden špindíra vedle druhýho. Jednou jedinkrát jsem zaregistroval, že to někdo v průběhu večera doplnil, ale proč se to neděje pravidelně, je další velkou záhadou. To samý se (ne)děje s podlahou. Lidi mají tendenci odkládat skleničky s chlastem doprostřed parketu, kde o ně další nic netušící tanečníci zakopávají a vytvářejí tak na zemi podivnou směsici alkoholu a střepů. Proč tam nechodí uklízečka a nezametá to? Když to jde v SaSaZu, tak to musí jít i tady. Teda občas se tam dá zahlédnout osoba, která připomíná uklízečku, která to ovšem dost nešťastně nestíhá uklízet. A to že je tam narváno není výmluva, lidi mají tendenci se uhýbat, když jim chce někdo uklidit střepy pod nohama. Bordel prostě degraduje ten klub o dvě třidy níž. Stačilo by napravit ten úklid a doplňování papíru na hajzly a hned je to zas někde jinde.

Jít, či nejít, toť je to, oč tu vůbec neběží

Ano jít! Retro za to stojí. I přes všechny neduhy je to stále nejlepší klub v Praze. Většinu z jejich nedostatků maj totiž i ostatní kluby, takže si člověk nevybere.  Retro Music Hall bych nazval jako bezvadnej pajzl-klub. A pokud bych snad někdy měl nepěkný označení „pajzl“ z názvu odstranit, stačila by maličkost. Otevřený horní patro a uklízečka, která svojí práci zvládá.

P.S.: po dopsání článku a následné revizi toho, co jsem napsal doufám, že se toho nikdo z Retra nedomákne. A pokud ano, že mi tam nezakáže vstup. Přeci je jsem tam utratil desetitisíce a to nemluvím o nespočtu lidí, který jsme tam já a Filip přivedli.

Asi bych se nemohl podívat sám na sebe, kdybych tady aspoň krátce nezmínil největší halovou akci v Česku. Na Transmisi jsem byl podruhý, takže jsem už vcelku věděl, že nemám nic moc očekávat, nicméně jsem byl nakonec velmi mile překvapen. Loni to za moc nestálo, hudba byla příliš tvrdá, zapomněl jsem lístek, pro kterej jsem se vracel tágem za 1200,- a navíc tam kámošovi vytekl lightstick (a ano, opravdu má od té doby z lightsticků fóbie a jen stěží je překonává). Letos jsem tedy čekal něco podobnýho. Naštěstí jsem tentokrát měl lístek v kapse u kalhot a ne doma na skříni, lightsticky nepraskly (a ano, kámoš si konečně po roce dokonce dva obtočil kolem ruky), dokonce i hudba byla mnohem příjemnější.

Začátek večera poznamenal poněkud nepříjemný fyzický stav mého sexy těla, neboť jsem velice zřetelně cítil, jak se mi v organismu množí nepřátelské bakterie/viry a snaží se převzít kontrolu. Jelikož jsem samozřejmě geneticky velice povedený člověk, tělo by si s tím poradilo a nad nastávající nemocí by zvítězilo. To bych ho ovšem musel nechat ležet v měké… měkké…? mněké…? no prostě řekněme „netvrdé“ postýlce. Místo toho jsem ho začal plnit alkoholem a připravovat na energiivyčerpávající pařbu.

Můj kamarád, trpící lightstickovou fóbií (říkejme mu třeba Fylyp), se toho večera stále ještě vzpamatovával z akce, která proběhla několik týdnů před Transmission, protože tehdy u nás na warmupu vydlábnul láhev vodky. Tentokrát si přinesl pouze malou placatku, neměl tedy na výběr a nemohl se tak ožrat. Po nutných předpařebních přípravách, trvajících cca tři hodiny a zahrunujících cca dvouhodinové gelování vlasů a úpravu účesu, jsme plni očekávání a plni moči (potřebovali jsme prostě chcát) vyrazili.

V metru jsme čekali poklidnou jízdu. To by si ovšem nesměla hned druhou stanici přistoupit partička maloměšťáků, kteří očividně jeli metrem poprvé v životě. Asi dvě minutý poté, co jsem Fylypa upozornil, že určitě taky jedou na Transmission, se mě totiž jeden z nich agresivně a zcela záměrně a nevyprovokovaně pokusil zasednout. Jelikož se pět let aktivně věnuji boxu, nenechal jsem si to líbit a okamžitě jsem ho knock-outoval, načež se na mě vrhli jeho zbylí kamarádi a ty jsem taky odrovnal. Ano dobře, přiznávám se, poslední věta je vymyšlená. Popravdě si mě ten týpek vůbec nevšiml a myslel si, že sedadlo za jeho zadkem je prázdný a proto si chtěl sednout a já se zmohl jenom na krátké prohlášení: „ne“. Naštěstí mě slyšel a tak svoji plánovanou činost nedokončil a já tak neskončil s cizím klukem v klíně. Tento výrostek se navíc později svojí partičce maloměšťáků ztratil. Protože jsme s Fylypem oba slušní Pražáci, doprovodili jsme tu partičku až k O2 aréně a dokonce jsme jim i našli jejich ztraceného zmatkářského kolegu.

Po vstupu do O2 arény a opruzu v šatnách, kde vládlo opravdu chaotické prostředí, jsme se onou partičkou dohodli, že dáme sraz u předního pravýho baru, že tam na ně počkáme. Bude větší prdel, říkali jsme si. Výsledek je jasný. Po zbytek večera jsme se už nepotkali (když nepočítám asi půlminutové setkání v lobby). Fylyp měl samozřejmě v záloze jakési svoje kamarádky, které jsem trefně nazval „modelky“ doufajíc, že jejich skutečná atraktivita tomu bude odpovídat. Fylyp po dlouhém přemlouvání uznal, že na navlékání lightsticků na moji ruku není nic buznoidního a na moji výslovnou žádost mi jich na každou ruku navlékl asi dvacet. Takže ruce mi nádherně svítily takovou intenzitou, že to oslepilo minimálně všechny v okruhu pěti metrů kolem mě. Fylypovy modelky jsme našli úplně vepředu, jak poskakují pár metrů od DJje. Jejich modelkoidní vzhled jsem nebyl schopen posoudit, neboť jsem byl kompletně oslepen září mých rukou. Navíc ladné pohyby do rytmu hudby, které moje ruce obyčejně samovolně při hudbě dělají, mě doslova hypnotizovaly. Ze všech holek si tak pamatuju jenom jednu, co měla muší brýle a druhou, která byla v červeném. Jelikož je můj blog kromě oslavy mé osobnosti také částečně bulvár, a moji přátelé počítají s tím, že jsem hovado (jsou to vůbec ještě moji přátelé? ), nedělá mi problém zde otevřeně zveřejnit: ANO, Fylyp se s dámou v červeném dal dohromady a podle jeho slov z nich vznikl krásný pár.

Nuže, slušelo by se také napsat něco k akci samotné. Hudebně jsem byl mile překvapen, protože výběr tracků byl mnohem různorodější než loni (to hrála tři hodiny stejná rádoby melodie). Dalo se na to opravdu příjmně pařit, zazněla i spousta mně známých tracků a podobně jako na předchozích akcích, i na této došlo v jednu chvíli k naprostému výstřiku extáze. Celej rok totiž čekám, kdy konečně někdo zahraje Find Yourself (Heatbeat remix). A konečně… konečně! to někdo udělal. V tu chvíli jsem tedy vůbec nepostřehl, že už dávno nehraje Markus Schulz, nýbrž Sander Van Doorn, takže v domění, že je to Markus jsem při prvních tónech té písničky začal nadšeně řvát, jako kdyby mi do zadku strkali obří lightstick. Teda nechápejte mě špatně, kdyby mi do zadku strkali obří lightstick, neřval bych nadšením, ale bolestí, nicméně výsledný zvuk by vyšel asi na stejno, protože lidi se na mě divně otáčeli a vůbec moje nadšení nechápali. CH00N!!! Slyšet ten song v hale byl úžasný zažitek. Sander to tam sice v jednu chvíli posral a nějak mu přeskočil kus zpívanýho textu, ale to mi v tu chvíli moc nevadilo, protože se rozjel ten úžasný refrén. Nasralo mě akorát to, že minutu po tom, co tenhle úžasnej track skončil, tak bouchly konfety. Ale to už hrálo bůhví co, nějakej obyčejnej shit, kterej ani nestál za to ho poslouchat. Konfety navíc padaly jenom v přední části haly, nechápu proč.

Simon Patterson, kterýho jsem ještě jakž takž přežil, taky mile překvapil. Nářez to byl, ale fakt to ani zdaleka nebyly takový sračky jako loni. Mělo to melodii, mělo to styl, šmrnc, i vokály tam zazněly. Bohužel během Pattersona moje tělo začalo prohrávat bitvu s nemocí a neskutečně mě rozbolely nohy, záda a dokonce i prdel. Asi od toho, jak svůdně s ní během tancování kroutím. Ta bolest byla nesnesitelná a navíc celoplošná. V podstatě jediný, co mě nebolelo, tak byla hlava a ruce. Patterson, kokot, nezahrál svůj úžasný výtvor s názvem Miss you (kterýžto se u mě stále drží v  TOP3 Trance songs), čímž mě opravdu, ale opravdu zklamal.

Potom už mi bylo tak hrozně, že jsem prostě musel odejít. Cesta domů byla utrpení. Tělo mě bolelo tak, že jsem nemohl ani stát, ani sedět. Stejně to ale bylo super.

Pozn. redakce: názory a myšlenky autora článku, se nemusí nutně shodovat s názory majitele tohoto blogu. I přes možné zdání, že je to jedna a tatáž osoba, to může ve skutečnosti být úplně jinak. (Není.) Autor článku nemá v úmyslu urážet mimopražské občany ČR, jakožto ani jinou mimopražskou verbež. Veškeré texty zde uvedené, slouží pouze k pobavení čtenáře (všech pěti lidí), takže klídek.

Čtvrtek

Den příjezdu. Cestu asi popisovat nebudu, proběhla totiž velmi nudným způsobem. Nepotkali jsme žádnou policii, žádnou hořící káru, žádnou kurvu, v podstatě jediná zajímavá část byla zastávka na cigáro, která trvala asi deset sekund, protože po zastavení jsme se rozhodli, že zastávka na cigáro nebude. Takže vlastně taky nic zajímavýho. Večer byl už zajímavější, protože jsme skončili ve Vočích, kde k nám alkohol proudil větší rychlostí, než… něco co proudí velkou rychlostí? Večer jsem potkal i Landa (který má holku).

Ano. Vskutku. Všichni organizátoři teď šílí, „jak je možný, že chlastaj ve Vočích místo na baru v KDčku, vůbec nepodporují con“. No k tomu asi řeknu toliko. Velky Voči = Cuba Libre, bar v KDčku ≠ Cuba Libre.

Pátek

Nemám nejmenšího tucha, co se dělo přes den, jen vím, že sem byl v bazénu, a že večer jsme pařili na Damovo a Budjiho diskotéce, která mě hudebně uspokojila, neboť Budji pustil před začátkem Davida Bagettu a já si tam úplně samotinkej zapařil. Pak se tančilo dál a nějak se to maličko zvrhávalo. A spánek.

Sobota

Přes den opět nevím co se dělo, asi jsem spal a seděl ve Vočích. (A organizátoři opět šílí. Za to může kyblíček Bucanero.) Sobotní noc jsme trávili v baru v KDčku (a organizátoři se radují!) až do rána, kdy se to zvrhlo úplně. Mám malý auto, zjistil jsem, a to rozhodně není rajcovní.

Neděle

Po nepříliš vydařeném spánku a velmi příjemném probuzení (někdy odpoledne) a po dlouhé dlouhé sprše, co myslíte že následovalo? Nemám nejmenšího tucha. Asi jsem seděl ve Vočích. Musím zde podotknout, že letos jsem ten program na conu opravdu usilovně zanedbával. Ovšem vím naprosto PŘESNĚ, co se dělo večer! Seděl jsem ve Vočích a chlastal jsem kyblíky Bucanero u okýnka vedoucím směrem na festivalové náměstíčko a šmíroval jsem, co se tam celý večer děje. V tu chvíli na mě dolehla krutá pravda o návštěvnících conu. Jsou to úchyláci, který se převlíkaj do úchylných kostýmů a žijou v nějakým svým úchylným světě. Příští rok musím mít kostým taky! Za každou cenu! Protože já jsem úchyl a jsem na to hrdý! Ty kyblíci mě docela zmohli, takže jsem večer byl hodně veselý.

Pondělí

Tak předně – co se dělo během dne, to si moc nepamatuju. Ale myslím, že sem seděl ve Vočích. Pak přijela kámoška s kámošem a seděli ve Vočích s náma. Byl tam i Lando (který má holku). Večer se asi nějak pilo, nebo co.

Úterý

V úterý jsem seděl… kde? V čínský restauraci! Ano, je tomu skutečně tak. Úterý byl ten den, kdy jsem objevil krásu zdejší číny, do který jsem od tohoto dne chodil pravidelně každý den na obědovečeře (to je totiž něco jako oběd v šest večer (ono to ani jinak nejde, když člověk vstává po poledni)). Večer bylo neslavné Casino Risa, na kterém mi byl prokopnut pokerový kufr a polity pokerové karty. To mi připomíná, že tekutina, kterou byly karty polity, mi byla objednána cizím člověkem a já mu to nezaplatil. Nuž, jeho problém. Dále zde veřejně prohlašuji, že příští rok vozím  zájemce do HavlBrodu jedině za poplatek 50 Kč, protože odvezl jsem jednoho člobrdu a najednou se s nima protrhl pytel, takže tam moje autíčko nakonec skončilo 4x.

Nebudu to zde dlouze rozebírat a nebudu nikoho ani jmenovitě jmenovat, ale odjeli dva lidi, který mě tím dost nasrali. Především Treib mě nasral, ale i Flam.

Středa

Den, kdy jsem si musel ostříhat nehty. Ano, FF je totiž tak dlouhý, že si během něj musíte i ostříhat nehty, nemluvě o dalších úpravách kožních derivátů (holení vou., holení roz.) Samozřejmě vrcholem večera byla moje diskotéka. I přesto, že byla středa, tudíž asi nejslabší den z celýho conu co se návštěvníků týče, vydrželi všichni tancovat až do rána, kdy nám to utli. Kdybych pokračoval dál, zůstali bysme tam určitě až do odpoledne. Letos jsem přivezl 200 lightsticků a všechny se samozřejmě rozebraly. Dokonce když jsem oznámil, že mi jich ještě sto zbývá, nahrnul se na pódium takový dav lidí, že sme se málem propadli. Lightsitcky měly letos spojky totálně na piču, takže jich nešlo spojit víc dohromady, dávám prodejci poslední šanci a koupím tam ještě jednu várku, pokud se to nezlepší, začnu je kupovat jinde. Vytočily mě ovšem dvě věci. Za prvé se mi po ani né hodině hraní posral program, ze kterýho přehrávám a začalo to v něm nějak divně chrčet, tak jsem tam potají pustil winamp a zatímco hrála desetiminutová písnička, jsem chybu v programu úspěšně napravil, takže už to nechrčelo, jenomže se objevil jiný problém, kvůli kterému se mi asi 5x za večer stalo, že se mi písničky samy od sebe zrychlily, takže to znělo dost děsivě. Naštěstí na to nikdo nereagoval bučením nebo pískáním, takže to moc lidí asi nepostřehlo. Za druhé jsem chtěl celý svůj mix nahrát včetně jásotu davu, jenomže kvůli špatnému nastavení notebooku se mi do zvukové stopy z mixáku přimíchala ještě úplně jiná zvuková stopa, která mi v notebooku běžela jenom kvůli vizualizacím na projektoru. Takže z té nahrávky taky nic není, bohužel. Nicméně se musím pochválit, že i když jsem měl diskotéku ve středu a i přesto, že jsem NEměl profesionálního barmana na baru, jako to měli ostatní diskotéky, celé to dopadlo skvěle. Už od loňska se snažím zjistit, co lidi na FFku vydrží za hudební styly a musím uznat, že tentokrát jsem dosáhl maxima, chvílema jsem to možná až přeháněl a od příště opět trochu polevím. Méně taneční hudby a víc rocku. Přeci jen letos toho housu bylo už moc. Příště najedu na programový koncept, takže si pěkně časově rozvrhnu, kdy se který styly budou hrát, aby za mnou zase nechodili prdi s radama, jak to mám dělat správně a že to dělám špatně. A příjímám veškeré návrhy na ozvláštnění diskotéky, který můžeme uplatnit na speciálu v říjnu. Lightsitcky už každej zná a chce to něco novýho a neotřelýho, ale nevím co.

Středa ráno: sedíme v místním nonstopáči, a ožralej týpek přijde k holkám u baru a jedný z nich dá čelem do nosu. Dam a Tom-mie, dva bouchači jak se patří, to samozřejmě nemůžou ponechat jen tak bez povšimnutí. Vyskočí z barových židliček a násilníka spacifikují. Odvedou ho ke vchodu, ožrala se samozřejmě stačí ještě zastavit u sloupu a začít do něj mlátit hlavou a řvát a když odmítá opustit lokál, Dam volá policii, která ho následně odvádí, bohužel místo na záchytku jenom do ubytovacích prostor v hale, aby se z toho vyspal. Doufám, že ho na příští con nepustí. Vlastně radši už na žádný con.

Čtvrtek

Cosplay ve čtvrtek večer bylo takový zvláštní, publikum se nějak nechtělo zapojit. Je dobře že si dávaj na rok pauzu. Po Cosplayi jsem do sebe nějak rychle naházel vodky s ananasovým džusem a to bylo poprvé a naposled na celým conu, co jsem to vyházel zase ven. Jinak za celý den nic extra zajímavýho, alespoň co si tak pamatuju.

Pátek

Většinu dne jsem strávil ve Vočích, dal jsem si tam Cheeseburgera, kterej ovšem vypadal, že se brzy sám pozvrací (slává všem, co dělají burgery poprvé v životě a hnedka ve velkým!) A byl najednou konec pátku. Nic dalšího, o čem bych se zde mohl rozepsat. Jo teda myslím, že sprchlo. Takže opět se nekonal první ročník FF, na kterém by vůbec nepršelo, i když letos to k tomu už dost směrovalo.

Sobota

Většinu dne jsem strávil ve Vočích kontrolou, jestli už dělají lepší cheeseburgery. Stačili jsme si s pár lidma zahrát Starcrafty, samozřejmě jsem je projel na celý čáře. Ve Vočích jsem stačil opět ztratit svůj sexy zapalovač (už po druhé) a nemrzelo by mě to tolik, kdyby to nebyl opravdu drahý zapalovač.

V neděli jsem jel domů, jak jinak. Ani si ta neděle nezaslouží svůj vlastní <h2> nadpis, protože jsem měl pocit, že únavou zkolabuju. Do Prahy jsem chtěl jet tak kolem čtvrtý, takže jsem samozřejmě odjížděl už v jedenáct.

Závěrečný nadpis

Závěrem chci říci několik závěrečných slov. Předně, letos jsem byl naprosto spokojen s organizací conu. Vzhledem k tomu, že jsem na conu strávil naprostý minimum času (organizátoři opět šílí), si ani nemám na co stěžovat. (organizátoři šílí méně). Nyní rychle malá odbočka. Na začátku jsem sliboval vysvětlit ten obrázek a psal jsem, že to vysvětluju úplně na konci, ale úplně na konci zase píšu, že to vlastně vysvětluju na začátku, jenomže na začátku nic není, takže když to máte konečně celý přečtený, tak přichází to vysvětlení. Na tom obrázku je zrcadlo umístěné v rohu předzahrádky ve Vočích. Rozhodl jsem se použít ho proto, že tvarem nápadně připomíná festivalovou placku a jelikož, jak je mi známo, se v přírodě kruh vyskytuje velmi vzácně, v podstatě na něj nenarazíte, je poměrně překvapující, že zrovna placka a toto zrcadlo mají shodně kruhový tvar. No, ale zpět k reportu. Na přednáškách jsem strávil dohromady asi dvě hodiny, z toho tak hodinu omylem. O pár zajímavých věcí jsem přišel a mrzí mě to (například turnaj v pokeru Spycon linie), ale jak mám sakra vědět, že je něco zajímavýho, když u sebe nemám program?

Jelikož je to už dlouho, co con skončil, pravděpodobně už tenhle report ani nikdo nebude číst, takže protentokrát vynechám dokonce i vyjmenovávání lidí, kteří tam za něco stáli. Všichni jste totiž byli báječní.

Překvapení na úplný závěr – jak je to s tím obrázkem

Slíbil jsem, že na konci prozradím to s tím nesmyslným obrázkem. Ha! Dostal jsem vás! Je mi jasný, že 99% lidí nascroluje dolů aniž by to četla, takže jsem vysvětlení umístil chytře do jednoho z prvních odstavců.

Párty je vždycky lepší, když má člověk kolem sebe více přátel, to se tentokrát povedlo. Moc slavně sme ovšem nezačali. Koupil jsem dva obyčejný lístky pro mě a Filipa, načež jsme se rozhodli, že když jsme tak super sexy cool hoši, koupíme si VIP a ty obyčejný někomu střelíme. Jenomže nebylo komu, tak jsme usoudili, že před Retrem někomu ty lístky nabídneme. Jelikož součástí VIP lístku byl i raut, rozhodli jsme se, že dorazíme už na desátou, aby na nás taky něco zbylo. Warm up před akcí probíhal u nás doma, kvůli čemuž jsem se trošku obával, aby mi hosté nezničili byt. Naštěstí se chovali slušně, až na jednoho nejmenovaného Marka, který si skleničku s vínem odložil na to nejideálnější místo – na matraci v posteli. Nemoh sem to sledovat, tak jsem mu přistavil stoleček, a i když mě onen nejmenovaný pan Mencl ujišťoval, že není kokot a že to nerozlije a žádnej stolek nepotřebuje, zůstala po něm na stolku velká lepkavá skvrna. Při odchodu mě někdo, a to už teda nevim kdo to byl, vyfotil, jak chčiju, což mi hlava nepobrala.

Jelikož bylo v plánu dorazit na akci v deset, dorazili jsme samozřejmě v jedenáct. Prodat lístky se ukázalo jako větší problém, než jsme čekali. Nikdo je nechtěl, všichni je měli. Naštěstí se asi po deseti minutách zoufalství objevil mladý pár, který si lístky koupil, takže sme mohli naklusat konečně dovnitř na tu mega párty. Dostali jsme VIP náramky, následovalo vyhrnutí levého rukávu, aby ten náramek každej viděl a šli jsme na parket. A že to tam jelo! V rychlosti jsem celý parket přelítnul očima a všehovšudy jsem napočítal tak přibližně nějakých nula tancujících lidí. Tím bylo vyřešeno jestli jít pařit, nebo ne. Vydali jsme se tedy do VIP zóny v naději, že na nás zbylo ještě nějaký jídlo.

To co nás tam čekalo, nás doslova šokovalo. Tam bylo žrádla, že člověk nevěděl co vzít do huby dřív. Bramboráčky, polívčička, kuřecí křidýlka, salátek, houstičky, obrovskej kus šunky, u který sem si ze začátku myslel, že tam maj snad celý sele. Takže strach z toho, že na nás nic nezbude se ukázal jako neopodstatněný. Příjmené bylo také to, že na baru měly drobné slevy. Samozřejmě Cuba Libre bylo za plnou cenu, svině. Nažrali jsme se a vydali se pařit. Na parketu to mezitím ožilo. Tentokrát jsem při sčítání tancujícího davu napočítal až do čtyř. Zrovna začínali hrát nějaký DJové, který spustili hned od začátku trance, občas stříknutej nějakým elektro housikem. Hned na začátku mi zahráli Pandoru od Alího, pak nám pustili Pjaano od Erica Pryče a naprostým a nečekaným překvapením pro mě bylo, když dokonce zahráli Alter Ego – Rocker (Eric Prydz remix). Tenhle song bych rozhodně nikdy nečekal, takže mě opravdu nadchnul. Další pecky ani nebudu vyjmenovávat, bylo jich fakt hodně. Poznámka: při paření jsem samozřejmě co nejčastěji držel ruce nahoru, aby všichni viděli můj VIP náramek.

V jednu ráno už nastupovali Kyau & Albert. Bohužel nástup kazila nějaká MC ženská, která nevěděla, kdy je dobrý přestat, takže asi tři minuty dokola do mikrofonu opakovala „jedéém, ještě, ještě, málo, málo, jedéém, jedéém, ještě, ještě“. Kdyby po půl minutě přestala, bylo by to OK, ale když takhle jela už bůhví jak dlouho, měl jsem fakt chuť jí jednu vrazit. Nicméně první track, který němčouři pustili ve mně vyvolal až neskutečně silné euforické pocity. Takový pocit jsem naposledy zažil na Arminovi loni v říjnu. Úplně sem začal vytejkat, naježily se mi chlupy i na místech, kde mi normálně nerostou, v puse se mi udělalo sucho, za to oči mi začaly slzet. Naštěstí se mi to podařilo potlačit, takže jsem aspoň na venek nebyl takovej cíťa, nicméně po tolika akcích, kdy poslouchám samej progressive trance mě ta nádherná melodie, kterou skopčáci pustili málem dohnala k slzám. Nááádhera!!

A ve skvělém tempu pokračovali dál. Jeden uplift, druhej uplift, třetí uplift, atd. Mazec! Podruhý jsem málem vytek, když zahráli Solar Stone – Seven Cities (Tasadi And Cressida Remix). Sice to ten večer už hráli ti DJové před tím, ale teprve teď sem byl dostatečně rozpařenej na to, abych vytejkal. Celý ten nápad s VIP lístky se vyplatil. Kromě zmíněného žrádla tam bylo pohodlíčko, málo lidí, ani ta hudba tam tolik neřvala, takže na občasnej relax naprosto ideální. Kamarád Filípek mi navíc v průběhu večera volal, samozřejmě sem ho vůbec v telefonu neslyšel, takže sem do něj řval, že sem ve VIP zóně a neslyším ho. Jak jsem se později dozvěděl, řval sem do položenýho telefonu, protože mě jen prozváněl, že stojí v patře naproti a mává na nás. Ani bych si ho nevšimnul nebýt příchozí smsky asi o minutu později s textem „Stojim naproti pico“.

Bohužel K&A skončili stejně rychle, jako začali a po nich nastoupila česká DJka LayDee Jane. Jelikož je tento blog striktně neobjektivní a má čtenáře urážet, budou následující řádky tomuto odpovídat. Po nádherných melodiích předchozích DJjů tahle pipka začala hrát ty hnusný odporný vymejvárny, ze kterých se mi začalo dělat špatně. Ženský prostě za DJskej pult nepatří.

Celkově vzato to byla nejlepší akce po Arminovi a doufám, že se něco podobnýho bude brzy opakovat.

Na Trance Energy v Nizozemí jsme Dash Berlin tak trošičku nestihli, tak jsme tentokrát byli moc rádi, že máme příležitost si to vynahradit. Tím „my“ mám na mysli Přému, kterej se mnou byl na Trance Energy a samozřejmě taky Filipa „Huhu“ Rogera, kterej mi na každý párty asistuje už od října. Tentokrát jsme vychytali skvělou příležitost, nechat se tam odvézt autem, nádherným Audi A5 sportback, protože jsme chtěli udělat pořádnej rozruch a tvářit se jako zazobaný idioti, který si platí šoféra. Po příjezdu na parkoviště to už takový terno nebylo, protože ta audinka tak trochu zanikla mezi ostatníma fárama, navíc jsme, tak jako ostatní, nedojeli až ke vstupu a nikdo nám nemusel uvolňovat cestu, abysme projeli čekajícím davem a místo toho jsme zastavili opodál. Takže oslňující ántré se nekonalo a my se prostě postavili do řady tak jako ostatní. U vstupu jsme byli prohledáni, já musel jako již tradičně vysvětlit, že to v ruce nejsou zbraně, ale lightsticky a šups, byli sme uvnitř.

SaSaZu mě opět překvapilo svou velikostí, svítící stěnou na hajzlech a Cuba Libre ve správným typu skleničky. Nemám ponětí, kdo v tu chvíli hrál, ale znělo to docela dobře, tak jsme se na baru trochu nakopli a šli pařit. Nějak se vytratilo moje předsevzetí, že tentokrát se procpeme až dopředu a budeme pařit tam. Zůstali jsme teda opět vzadu, což jsem později zhodnotil jako dobrý nápad, protože tam aspoň bylo dost místa na paření. Rozjel jsem to v pro mě typickým stylu – tedy ve velkým – čekajíc, že za mnou opět začnou chodit lidi a žádat mě o drogy, což se tentokrát nestalo. Asi čtou všichni můj blog a konečně pochopili, že to že pařím jak splašenej neznamená, že sem zfetovanej. Tracky, který DJ pouštěl, byly dobrý, pár jsem jich i znal, ale vážně jsem nečekal, že mi zahraje nejlepší vokální trance loňska Find Yourself. Sice né v mým oblíbeným Heatbeat remixu, ale i tak jsem byl vrcholně uspokojen (po hudební stránce ovšem).

No a najednou už nastupoval Dash Berlin. Z ničeho nic to tam rozjel, a že mu to šlo! Většinu toho, co hrál, jsem znal, takže jsem byl ve stavu blaženosti, ale speciálně tři tracky mě odrovnaly. Kupodivu ani jeden z nich není z letošního roku a přitom letošek je zatím naprosto skvělej, co se trancu týče. Tak nejprve bych zmínil Find Yourself, který ten večer hrálo už po druhý, no naprostá bomba. Vždycky jsem měl podezření, že se DJové před akcí domlouvají, co budou hrát, aby pak oba nepouštěli to samý. Tak v tomhle případě se očividně dohodli blbě, protože z toho, co si pamatuju, hráli úplně ten stejnej mix. Další bombičkou večera, nebo tohle spíš byla naprostá bomba, bylo Universal Nation, což je asi 12 let starej track! Sice ho nepustil v originálním vydání, ale namixovanej do další písničky, přesto jsem tomu v tu chvíli nemohl naprosto uvěřit. Universal Nation považuju za největší klasiku trancu a on ji zahrál. V tu chvíli jsem se málem rozbrečel, ale protože sem pařil tak neskutečně bláznivě, až to srdce skoro nestíhalo, vypotil jsem veškerou vodu a na slzy tak už nic nezbylo.

Bohužel mě tentokrát síly opustily poměrně brzy a další už na pomoc nepřiběhly. Takže když zazněl třetí track, už jsem stál jen u baru a na moc jsem se nezmohl. Mluvím teď o úplně poslední písničce kterou Dash Berlin zahrál. Man on the run to Ramsteradam, což je mash-up Man on the run (kterou osobně nemám rád) a RAMsterdam (kterou osobně miluju ze všech nejvíc). Škoda že to byl mashup a nepustil Ramsterdam samotný, ale i tak to stálo za to.

Celkově tedy musím Decadance Marine určitě zařadit mezi to lepší, co jsem zatím na parties zažil. Příští Decadance už bude bohužel ve znamení house, kvůli kterýmu mě tam už neuvidí.