Čtvrtek

Den příjezdu. Cestu asi popisovat nebudu, proběhla totiž velmi nudným způsobem. Nepotkali jsme žádnou policii, žádnou hořící káru, žádnou kurvu, v podstatě jediná zajímavá část byla zastávka na cigáro, která trvala asi deset sekund, protože po zastavení jsme se rozhodli, že zastávka na cigáro nebude. Takže vlastně taky nic zajímavýho. Večer byl už zajímavější, protože jsme skončili ve Vočích, kde k nám alkohol proudil větší rychlostí, než… něco co proudí velkou rychlostí? Večer jsem potkal i Landa (který má holku).

Ano. Vskutku. Všichni organizátoři teď šílí, „jak je možný, že chlastaj ve Vočích místo na baru v KDčku, vůbec nepodporují con“. No k tomu asi řeknu toliko. Velky Voči = Cuba Libre, bar v KDčku ≠ Cuba Libre.

Pátek

Nemám nejmenšího tucha, co se dělo přes den, jen vím, že sem byl v bazénu, a že večer jsme pařili na Damovo a Budjiho diskotéce, která mě hudebně uspokojila, neboť Budji pustil před začátkem Davida Bagettu a já si tam úplně samotinkej zapařil. Pak se tančilo dál a nějak se to maličko zvrhávalo. A spánek.

Sobota

Přes den opět nevím co se dělo, asi jsem spal a seděl ve Vočích. (A organizátoři opět šílí. Za to může kyblíček Bucanero.) Sobotní noc jsme trávili v baru v KDčku (a organizátoři se radují!) až do rána, kdy se to zvrhlo úplně. Mám malý auto, zjistil jsem, a to rozhodně není rajcovní.

Neděle

Po nepříliš vydařeném spánku a velmi příjemném probuzení (někdy odpoledne) a po dlouhé dlouhé sprše, co myslíte že následovalo? Nemám nejmenšího tucha. Asi jsem seděl ve Vočích. Musím zde podotknout, že letos jsem ten program na conu opravdu usilovně zanedbával. Ovšem vím naprosto PŘESNĚ, co se dělo večer! Seděl jsem ve Vočích a chlastal jsem kyblíky Bucanero u okýnka vedoucím směrem na festivalové náměstíčko a šmíroval jsem, co se tam celý večer děje. V tu chvíli na mě dolehla krutá pravda o návštěvnících conu. Jsou to úchyláci, který se převlíkaj do úchylných kostýmů a žijou v nějakým svým úchylným světě. Příští rok musím mít kostým taky! Za každou cenu! Protože já jsem úchyl a jsem na to hrdý! Ty kyblíci mě docela zmohli, takže jsem večer byl hodně veselý.

Pondělí

Tak předně – co se dělo během dne, to si moc nepamatuju. Ale myslím, že sem seděl ve Vočích. Pak přijela kámoška s kámošem a seděli ve Vočích s náma. Byl tam i Lando (který má holku). Večer se asi nějak pilo, nebo co.

Úterý

V úterý jsem seděl… kde? V čínský restauraci! Ano, je tomu skutečně tak. Úterý byl ten den, kdy jsem objevil krásu zdejší číny, do který jsem od tohoto dne chodil pravidelně každý den na obědovečeře (to je totiž něco jako oběd v šest večer (ono to ani jinak nejde, když člověk vstává po poledni)). Večer bylo neslavné Casino Risa, na kterém mi byl prokopnut pokerový kufr a polity pokerové karty. To mi připomíná, že tekutina, kterou byly karty polity, mi byla objednána cizím člověkem a já mu to nezaplatil. Nuž, jeho problém. Dále zde veřejně prohlašuji, že příští rok vozím  zájemce do HavlBrodu jedině za poplatek 50 Kč, protože odvezl jsem jednoho člobrdu a najednou se s nima protrhl pytel, takže tam moje autíčko nakonec skončilo 4x.

Nebudu to zde dlouze rozebírat a nebudu nikoho ani jmenovitě jmenovat, ale odjeli dva lidi, který mě tím dost nasrali. Především Treib mě nasral, ale i Flam.

Středa

Den, kdy jsem si musel ostříhat nehty. Ano, FF je totiž tak dlouhý, že si během něj musíte i ostříhat nehty, nemluvě o dalších úpravách kožních derivátů (holení vou., holení roz.) Samozřejmě vrcholem večera byla moje diskotéka. I přesto, že byla středa, tudíž asi nejslabší den z celýho conu co se návštěvníků týče, vydrželi všichni tancovat až do rána, kdy nám to utli. Kdybych pokračoval dál, zůstali bysme tam určitě až do odpoledne. Letos jsem přivezl 200 lightsticků a všechny se samozřejmě rozebraly. Dokonce když jsem oznámil, že mi jich ještě sto zbývá, nahrnul se na pódium takový dav lidí, že sme se málem propadli. Lightsitcky měly letos spojky totálně na piču, takže jich nešlo spojit víc dohromady, dávám prodejci poslední šanci a koupím tam ještě jednu várku, pokud se to nezlepší, začnu je kupovat jinde. Vytočily mě ovšem dvě věci. Za prvé se mi po ani né hodině hraní posral program, ze kterýho přehrávám a začalo to v něm nějak divně chrčet, tak jsem tam potají pustil winamp a zatímco hrála desetiminutová písnička, jsem chybu v programu úspěšně napravil, takže už to nechrčelo, jenomže se objevil jiný problém, kvůli kterému se mi asi 5x za večer stalo, že se mi písničky samy od sebe zrychlily, takže to znělo dost děsivě. Naštěstí na to nikdo nereagoval bučením nebo pískáním, takže to moc lidí asi nepostřehlo. Za druhé jsem chtěl celý svůj mix nahrát včetně jásotu davu, jenomže kvůli špatnému nastavení notebooku se mi do zvukové stopy z mixáku přimíchala ještě úplně jiná zvuková stopa, která mi v notebooku běžela jenom kvůli vizualizacím na projektoru. Takže z té nahrávky taky nic není, bohužel. Nicméně se musím pochválit, že i když jsem měl diskotéku ve středu a i přesto, že jsem NEměl profesionálního barmana na baru, jako to měli ostatní diskotéky, celé to dopadlo skvěle. Už od loňska se snažím zjistit, co lidi na FFku vydrží za hudební styly a musím uznat, že tentokrát jsem dosáhl maxima, chvílema jsem to možná až přeháněl a od příště opět trochu polevím. Méně taneční hudby a víc rocku. Přeci jen letos toho housu bylo už moc. Příště najedu na programový koncept, takže si pěkně časově rozvrhnu, kdy se který styly budou hrát, aby za mnou zase nechodili prdi s radama, jak to mám dělat správně a že to dělám špatně. A příjímám veškeré návrhy na ozvláštnění diskotéky, který můžeme uplatnit na speciálu v říjnu. Lightsitcky už každej zná a chce to něco novýho a neotřelýho, ale nevím co.

Středa ráno: sedíme v místním nonstopáči, a ožralej týpek přijde k holkám u baru a jedný z nich dá čelem do nosu. Dam a Tom-mie, dva bouchači jak se patří, to samozřejmě nemůžou ponechat jen tak bez povšimnutí. Vyskočí z barových židliček a násilníka spacifikují. Odvedou ho ke vchodu, ožrala se samozřejmě stačí ještě zastavit u sloupu a začít do něj mlátit hlavou a řvát a když odmítá opustit lokál, Dam volá policii, která ho následně odvádí, bohužel místo na záchytku jenom do ubytovacích prostor v hale, aby se z toho vyspal. Doufám, že ho na příští con nepustí. Vlastně radši už na žádný con.

Čtvrtek

Cosplay ve čtvrtek večer bylo takový zvláštní, publikum se nějak nechtělo zapojit. Je dobře že si dávaj na rok pauzu. Po Cosplayi jsem do sebe nějak rychle naházel vodky s ananasovým džusem a to bylo poprvé a naposled na celým conu, co jsem to vyházel zase ven. Jinak za celý den nic extra zajímavýho, alespoň co si tak pamatuju.

Pátek

Většinu dne jsem strávil ve Vočích, dal jsem si tam Cheeseburgera, kterej ovšem vypadal, že se brzy sám pozvrací (slává všem, co dělají burgery poprvé v životě a hnedka ve velkým!) A byl najednou konec pátku. Nic dalšího, o čem bych se zde mohl rozepsat. Jo teda myslím, že sprchlo. Takže opět se nekonal první ročník FF, na kterém by vůbec nepršelo, i když letos to k tomu už dost směrovalo.

Sobota

Většinu dne jsem strávil ve Vočích kontrolou, jestli už dělají lepší cheeseburgery. Stačili jsme si s pár lidma zahrát Starcrafty, samozřejmě jsem je projel na celý čáře. Ve Vočích jsem stačil opět ztratit svůj sexy zapalovač (už po druhé) a nemrzelo by mě to tolik, kdyby to nebyl opravdu drahý zapalovač.

V neděli jsem jel domů, jak jinak. Ani si ta neděle nezaslouží svůj vlastní <h2> nadpis, protože jsem měl pocit, že únavou zkolabuju. Do Prahy jsem chtěl jet tak kolem čtvrtý, takže jsem samozřejmě odjížděl už v jedenáct.

Závěrečný nadpis

Závěrem chci říci několik závěrečných slov. Předně, letos jsem byl naprosto spokojen s organizací conu. Vzhledem k tomu, že jsem na conu strávil naprostý minimum času (organizátoři opět šílí), si ani nemám na co stěžovat. (organizátoři šílí méně). Nyní rychle malá odbočka. Na začátku jsem sliboval vysvětlit ten obrázek a psal jsem, že to vysvětluju úplně na konci, ale úplně na konci zase píšu, že to vlastně vysvětluju na začátku, jenomže na začátku nic není, takže když to máte konečně celý přečtený, tak přichází to vysvětlení. Na tom obrázku je zrcadlo umístěné v rohu předzahrádky ve Vočích. Rozhodl jsem se použít ho proto, že tvarem nápadně připomíná festivalovou placku a jelikož, jak je mi známo, se v přírodě kruh vyskytuje velmi vzácně, v podstatě na něj nenarazíte, je poměrně překvapující, že zrovna placka a toto zrcadlo mají shodně kruhový tvar. No, ale zpět k reportu. Na přednáškách jsem strávil dohromady asi dvě hodiny, z toho tak hodinu omylem. O pár zajímavých věcí jsem přišel a mrzí mě to (například turnaj v pokeru Spycon linie), ale jak mám sakra vědět, že je něco zajímavýho, když u sebe nemám program?

Jelikož je to už dlouho, co con skončil, pravděpodobně už tenhle report ani nikdo nebude číst, takže protentokrát vynechám dokonce i vyjmenovávání lidí, kteří tam za něco stáli. Všichni jste totiž byli báječní.

Překvapení na úplný závěr – jak je to s tím obrázkem

Slíbil jsem, že na konci prozradím to s tím nesmyslným obrázkem. Ha! Dostal jsem vás! Je mi jasný, že 99% lidí nascroluje dolů aniž by to četla, takže jsem vysvětlení umístil chytře do jednoho z prvních odstavců.

Párty je vždycky lepší, když má člověk kolem sebe více přátel, to se tentokrát povedlo. Moc slavně sme ovšem nezačali. Koupil jsem dva obyčejný lístky pro mě a Filipa, načež jsme se rozhodli, že když jsme tak super sexy cool hoši, koupíme si VIP a ty obyčejný někomu střelíme. Jenomže nebylo komu, tak jsme usoudili, že před Retrem někomu ty lístky nabídneme. Jelikož součástí VIP lístku byl i raut, rozhodli jsme se, že dorazíme už na desátou, aby na nás taky něco zbylo. Warm up před akcí probíhal u nás doma, kvůli čemuž jsem se trošku obával, aby mi hosté nezničili byt. Naštěstí se chovali slušně, až na jednoho nejmenovaného Marka, který si skleničku s vínem odložil na to nejideálnější místo – na matraci v posteli. Nemoh sem to sledovat, tak jsem mu přistavil stoleček, a i když mě onen nejmenovaný pan Mencl ujišťoval, že není kokot a že to nerozlije a žádnej stolek nepotřebuje, zůstala po něm na stolku velká lepkavá skvrna. Při odchodu mě někdo, a to už teda nevim kdo to byl, vyfotil, jak chčiju, což mi hlava nepobrala.

Jelikož bylo v plánu dorazit na akci v deset, dorazili jsme samozřejmě v jedenáct. Prodat lístky se ukázalo jako větší problém, než jsme čekali. Nikdo je nechtěl, všichni je měli. Naštěstí se asi po deseti minutách zoufalství objevil mladý pár, který si lístky koupil, takže sme mohli naklusat konečně dovnitř na tu mega párty. Dostali jsme VIP náramky, následovalo vyhrnutí levého rukávu, aby ten náramek každej viděl a šli jsme na parket. A že to tam jelo! V rychlosti jsem celý parket přelítnul očima a všehovšudy jsem napočítal tak přibližně nějakých nula tancujících lidí. Tím bylo vyřešeno jestli jít pařit, nebo ne. Vydali jsme se tedy do VIP zóny v naději, že na nás zbylo ještě nějaký jídlo.

To co nás tam čekalo, nás doslova šokovalo. Tam bylo žrádla, že člověk nevěděl co vzít do huby dřív. Bramboráčky, polívčička, kuřecí křidýlka, salátek, houstičky, obrovskej kus šunky, u který sem si ze začátku myslel, že tam maj snad celý sele. Takže strach z toho, že na nás nic nezbude se ukázal jako neopodstatněný. Příjmené bylo také to, že na baru měly drobné slevy. Samozřejmě Cuba Libre bylo za plnou cenu, svině. Nažrali jsme se a vydali se pařit. Na parketu to mezitím ožilo. Tentokrát jsem při sčítání tancujícího davu napočítal až do čtyř. Zrovna začínali hrát nějaký DJové, který spustili hned od začátku trance, občas stříknutej nějakým elektro housikem. Hned na začátku mi zahráli Pandoru od Alího, pak nám pustili Pjaano od Erica Pryče a naprostým a nečekaným překvapením pro mě bylo, když dokonce zahráli Alter Ego – Rocker (Eric Prydz remix). Tenhle song bych rozhodně nikdy nečekal, takže mě opravdu nadchnul. Další pecky ani nebudu vyjmenovávat, bylo jich fakt hodně. Poznámka: při paření jsem samozřejmě co nejčastěji držel ruce nahoru, aby všichni viděli můj VIP náramek.

V jednu ráno už nastupovali Kyau & Albert. Bohužel nástup kazila nějaká MC ženská, která nevěděla, kdy je dobrý přestat, takže asi tři minuty dokola do mikrofonu opakovala „jedéém, ještě, ještě, málo, málo, jedéém, jedéém, ještě, ještě“. Kdyby po půl minutě přestala, bylo by to OK, ale když takhle jela už bůhví jak dlouho, měl jsem fakt chuť jí jednu vrazit. Nicméně první track, který němčouři pustili ve mně vyvolal až neskutečně silné euforické pocity. Takový pocit jsem naposledy zažil na Arminovi loni v říjnu. Úplně sem začal vytejkat, naježily se mi chlupy i na místech, kde mi normálně nerostou, v puse se mi udělalo sucho, za to oči mi začaly slzet. Naštěstí se mi to podařilo potlačit, takže jsem aspoň na venek nebyl takovej cíťa, nicméně po tolika akcích, kdy poslouchám samej progressive trance mě ta nádherná melodie, kterou skopčáci pustili málem dohnala k slzám. Nááádhera!!

A ve skvělém tempu pokračovali dál. Jeden uplift, druhej uplift, třetí uplift, atd. Mazec! Podruhý jsem málem vytek, když zahráli Solar Stone – Seven Cities (Tasadi And Cressida Remix). Sice to ten večer už hráli ti DJové před tím, ale teprve teď sem byl dostatečně rozpařenej na to, abych vytejkal. Celý ten nápad s VIP lístky se vyplatil. Kromě zmíněného žrádla tam bylo pohodlíčko, málo lidí, ani ta hudba tam tolik neřvala, takže na občasnej relax naprosto ideální. Kamarád Filípek mi navíc v průběhu večera volal, samozřejmě sem ho vůbec v telefonu neslyšel, takže sem do něj řval, že sem ve VIP zóně a neslyším ho. Jak jsem se později dozvěděl, řval sem do položenýho telefonu, protože mě jen prozváněl, že stojí v patře naproti a mává na nás. Ani bych si ho nevšimnul nebýt příchozí smsky asi o minutu později s textem „Stojim naproti pico“.

Bohužel K&A skončili stejně rychle, jako začali a po nich nastoupila česká DJka LayDee Jane. Jelikož je tento blog striktně neobjektivní a má čtenáře urážet, budou následující řádky tomuto odpovídat. Po nádherných melodiích předchozích DJjů tahle pipka začala hrát ty hnusný odporný vymejvárny, ze kterých se mi začalo dělat špatně. Ženský prostě za DJskej pult nepatří.

Celkově vzato to byla nejlepší akce po Arminovi a doufám, že se něco podobnýho bude brzy opakovat.

Na Trance Energy v Nizozemí jsme Dash Berlin tak trošičku nestihli, tak jsme tentokrát byli moc rádi, že máme příležitost si to vynahradit. Tím „my“ mám na mysli Přému, kterej se mnou byl na Trance Energy a samozřejmě taky Filipa „Huhu“ Rogera, kterej mi na každý párty asistuje už od října. Tentokrát jsme vychytali skvělou příležitost, nechat se tam odvézt autem, nádherným Audi A5 sportback, protože jsme chtěli udělat pořádnej rozruch a tvářit se jako zazobaný idioti, který si platí šoféra. Po příjezdu na parkoviště to už takový terno nebylo, protože ta audinka tak trochu zanikla mezi ostatníma fárama, navíc jsme, tak jako ostatní, nedojeli až ke vstupu a nikdo nám nemusel uvolňovat cestu, abysme projeli čekajícím davem a místo toho jsme zastavili opodál. Takže oslňující ántré se nekonalo a my se prostě postavili do řady tak jako ostatní. U vstupu jsme byli prohledáni, já musel jako již tradičně vysvětlit, že to v ruce nejsou zbraně, ale lightsticky a šups, byli sme uvnitř.

SaSaZu mě opět překvapilo svou velikostí, svítící stěnou na hajzlech a Cuba Libre ve správným typu skleničky. Nemám ponětí, kdo v tu chvíli hrál, ale znělo to docela dobře, tak jsme se na baru trochu nakopli a šli pařit. Nějak se vytratilo moje předsevzetí, že tentokrát se procpeme až dopředu a budeme pařit tam. Zůstali jsme teda opět vzadu, což jsem později zhodnotil jako dobrý nápad, protože tam aspoň bylo dost místa na paření. Rozjel jsem to v pro mě typickým stylu – tedy ve velkým – čekajíc, že za mnou opět začnou chodit lidi a žádat mě o drogy, což se tentokrát nestalo. Asi čtou všichni můj blog a konečně pochopili, že to že pařím jak splašenej neznamená, že sem zfetovanej. Tracky, který DJ pouštěl, byly dobrý, pár jsem jich i znal, ale vážně jsem nečekal, že mi zahraje nejlepší vokální trance loňska Find Yourself. Sice né v mým oblíbeným Heatbeat remixu, ale i tak jsem byl vrcholně uspokojen (po hudební stránce ovšem).

No a najednou už nastupoval Dash Berlin. Z ničeho nic to tam rozjel, a že mu to šlo! Většinu toho, co hrál, jsem znal, takže jsem byl ve stavu blaženosti, ale speciálně tři tracky mě odrovnaly. Kupodivu ani jeden z nich není z letošního roku a přitom letošek je zatím naprosto skvělej, co se trancu týče. Tak nejprve bych zmínil Find Yourself, který ten večer hrálo už po druhý, no naprostá bomba. Vždycky jsem měl podezření, že se DJové před akcí domlouvají, co budou hrát, aby pak oba nepouštěli to samý. Tak v tomhle případě se očividně dohodli blbě, protože z toho, co si pamatuju, hráli úplně ten stejnej mix. Další bombičkou večera, nebo tohle spíš byla naprostá bomba, bylo Universal Nation, což je asi 12 let starej track! Sice ho nepustil v originálním vydání, ale namixovanej do další písničky, přesto jsem tomu v tu chvíli nemohl naprosto uvěřit. Universal Nation považuju za největší klasiku trancu a on ji zahrál. V tu chvíli jsem se málem rozbrečel, ale protože sem pařil tak neskutečně bláznivě, až to srdce skoro nestíhalo, vypotil jsem veškerou vodu a na slzy tak už nic nezbylo.

Bohužel mě tentokrát síly opustily poměrně brzy a další už na pomoc nepřiběhly. Takže když zazněl třetí track, už jsem stál jen u baru a na moc jsem se nezmohl. Mluvím teď o úplně poslední písničce kterou Dash Berlin zahrál. Man on the run to Ramsteradam, což je mash-up Man on the run (kterou osobně nemám rád) a RAMsterdam (kterou osobně miluju ze všech nejvíc). Škoda že to byl mashup a nepustil Ramsterdam samotný, ale i tak to stálo za to.

Celkově tedy musím Decadance Marine určitě zařadit mezi to lepší, co jsem zatím na parties zažil. Příští Decadance už bude bohužel ve znamení house, kvůli kterýmu mě tam už neuvidí.

Jelikož Utrecht v Holandsku není zrovna nejblíž, čekala nás zdlouhavá cesta autobusem přes celý Deutschland a přes půlku Nizozemí. Svého obvyklého partnera, který se mnou chodí na trancový akce (a nic víc v našem vztahu není, aby bylo jasno :)) jsem bohužel musel nechat v Čechách, místo toho se mnou jel spolužák z vejšky a jeho bejvalka (divný co? Taky sem tomu nejdřív nechtěl věřit…) Je zvláštní, že zatímco někteří lidé mají sklony časem naprosto měnit svůj životní styl, jiní se prostě nemění a to platí i pro mýho bejvalýho spolužáka. Pravda, sice má trošku vypracovanější postavu (vypracovanější v tucích), ale jinak to je ten starej zmatkář Přéma, kterýho si pamatuju. Po úvodním představení se s jeho kamarádkou jsem sice byl hnedka konfrontován, že na to jdu strašně rychle, když jsem jí dal pusu na přivítanou, naštěstí ona okamžitě odvedla pozornost na sebe, když v posledních minutách před odjezdem začala shánět sponky do vlasů (no jo, ženský). Mezitím co šla nakupovat jsme se s Přémou na úvodní cigaretce oba shodli, že jsme se měli vysrat. No na to už bylo pozdě, takže jsme uvedli v činnost svěrače, dokouřili a jali jsme se hledat autobus směr Utrecht. Byl to snadný úkol, protože jen u jednoho jedinýho autobusu byl podezřelý počet diskantů, takže u toho jsme zakotvili. Jako vždy jsem okamžitě chytnul od těch dvou, co byli se mnou, ten jejich zlínský přízvuk a někoho jsem se tam zeptal „jede toto do Holandska?“ na což mi nebylo odpovězeno, ale to nebylo ani potřeba, protože množství diskantů se zvyšovalo, takže jsme stáli očividně správně.

Kupodivu se mi podařilo usednout v autobusu v horním patře úplně dopředu, takže jsem měl parádní výhled na cestu, jenomže ti dva seděli za mnou, takže už na Andělu mě bolelo za krkem. Cesta probíhala poměrně v klidném duchu. Chvíli jsme spali, chvíli kecali o totálních pičovinách, chvíli poslouchali trance. Zajímavým zpestřením se stali zastávky na benzinkách. Zatímco na první mi bylo řečeno, že mám oslí oči, na další jsem se dozvěděl, co se děje se ženským tělem po porodu a po kojení. Těch 12 hodin v autobuse uteklo poměrně rychle a najednou jsme byli na místě, balili jsem lightsticky a kontrolovali, jestli jsme nezapomněli vstupenky.

U vstupu jsme prošli důkladnou kontrolou – dokonce i cíga z krabičky jsem musel vyndat, aby bylo vidět, že pod nima neskrývám drogy. Samozřejmě – a nic jinýho se ani nedalo čekat – Přéma se vždycky musí dostat do nečekaných problémů, jinými slovy si ho vyhlídli jako potenciálně podezřelýho dealera a prošacovali ho tak důkladně, až jsem si chvíli dokonce myslel, že mu strčí prst do análu a budou v něm hledat drogy. Na akci jsme přišli ještě před začátkem, všude bylo prázdno, zvukaři ještě ladili detaily a my jsme šli hledat nějaký místo, kde se hraje. Mapka, kterou jsme dostali byla na hovno, takže první stage, kde se hrálo pro nás byla dostačující. Vypadala parádně, stovky diskokoulí, hudba skvělá, lidi zatím žádní, takže jsme se postavili úplně dopředu k DJovi a dokonce jsme tam narazili i na pár lidí z autobusu (poprvé a naposled). Já jsem při úvodním decentním tancování zkoumal mapku a usoudil jsem, že jsme trefili přímo na Main stage, protože byla dost velká na to, aby si mohla říkat Main stage. Jak se později ukázalo, Main stage to vůbec nebyla, ta se nacházela v jiný části komplexu a stage, na který jsme zrovna stáli by se do ní vešla asi tak 5x. Jedna z chyb, kterou jsme během akce bohužel udělali byla, že jsme se na tuhle stage nevrátili později, kdy začali pouštět lasery, protože v kombinaci se stovkama diskokoulí to vytvářelo neskutečný efekty. Bohužel to jsem zjistil až na youtube.

Celá naše trojička se shodla, že v průběhu večera se budeme velkým obloukem vyhýbat Hard stage, protože si nechceme nechat otupovat mozek hloupou hudbou. Párkrát jsme prošli kolem a vesměs jsme zjišťovali, že tam zas tak špatně nehrajou, ale přeci jen tu byli i lepší cíle. Na další průser jsem si zadělal sám, když jsem nakoupil tokeny za 90€ a po chvíli jsem zjistil, že to nemám šanci prochlastat. Do toho všeho Přémovi nešly vybrat další tokeny z bankomatu, takže jsme skoro hodinu strávili zkoumáním, jak na ten bankomat vyzrát. Když konečně vyjel lístek s potvrzením o odečtení prachů z účtu, tokeny nevypadly a my museli volat „helpline“. Naštěstí to pomohlo, protože týpek, kterej se tam během chvíle ukázal, prostě jen strčil ruku do otvoru v bankomatu a odněkud zevnitř ty zatracený tokeny vytáhnul.

Po tomhle tokenovým dobrodružství jsme se vydali na Main stage. A to byl teda mazec! Vůbec jsem totiž nečekal, že bude tak obrovská. Kam se na ni hrabe nějaká O2 aréna! No prostě mega prostor, naprosto perfektně osvětlenej s naprosto dokonalým zvukem! S trochou úsilí jsme se prodrali skoro až dopředu právě ve chvíli, kdy se na scéně objevil Armin Van Buuren. Teda jenom na plátně, kde se promítal jeho live přenos z New Yorku. Ale i tak dokázal totálně rozpumpovat celou Main stage, jako by tam opravdu byl. Ten chlapec je prostě nejlepší, co si budeme povídat. Nicméně! Na celé Trance Energy nás naprosto odrovnala jedna věc a o té bych se chtěl nyní zmínit. Já jsem samozřejmě čekal, že to bude něco jinýho než halový párty v Čechách, ale to, čeho jsme byli svědky, to nám opravdu vyrazilo dech. Tak prvně mě mile potěšilo, že zde byla menší koncentrace takzvaných „topless steroidmanů“. To jsou takoví ti magoři, co mají ruce širší než je můj pas, jsou bez trička a jsou spocení jak prasata a hlavně si o sobě myslí, jak jsou největší borci na světě. Sice se jich pár našlo, ale byla to spíš výjimka (což se o českých párty rozhodně říct nedá). Ale to co nás opravdu odrovnalo… to byl fakt, že všude kolem nás bylo neskutečně hodně starých lidí! Bez urážky, tohle bylo velice pozitivní překvapení! Spousty a spousty čtyřicátníků a dokonce i babičky a dědové, kterým táhlo na šedesát! V tom Holandsku je to snad opravdu národní hudba?! Tak jako u nás starší generace poslouchá Vondráčkovou a Gotta, tak v Holandsku poslouchaj Dash Berlin a Andy Moora. No neskutečný! Je to opravdu nepopsatelný, když na trancový akci vidíte padesátiletou ženskou, s upnutým tričkem a velkým výstřihem a vedle ní padesátiletýho týpka s nagelovanýma vlasama. Hmm, asi se tam přestěhuju.

Měl jsem sice plán, koho všeho chci vidět/slyšet, ale tomu jsem dal sbohem asi minutu po vstupu. Sice mi tak víceméně z 50% vyšel, ale nejvíc mě pobavilo, když jsme zašli na Future Stage, kde jsme s kámošem toužebně očekávali, že by tam asi tak v týhle době už měl hrát Dash Berlin. Začali jsme teda pařit, paříme, paříme a najednou v programu zjistíme, že Dash Berlin skončil asi tak před hodinou a půl, jsme to ale volové. Naštěstí tam zrovna nastupoval Ferry Tayle, na kterýho jsem se osobně moc těšil. Bohužel jsem z jeho setu neměl naprosto nic, protože na Future Stagi se zřejmě totálně ožral a zhulil zvukař. Horší zvuk jsem snad ještě nikdy neslyšel. Bylo to TAK strašně přebasovaný, že veškerý frekvence nad 100 Hz naprosto zanikly a zůstalo jenom to starý známý hnusný DUMMM DUMMM DUMMM DUMMM… Pro organizátory je toto opravdu trapas. Taková výjimečná akce a oni se na ten zvuk takhle vyserou.

Jak se blížilo ráno, začala na nás padat únava a já tancoval opravdu už jenom ze zvyku. Ty nohy se prostě nějak nechtěly zastavit, i když jsem jim přikazoval stát. Po krátkém odpočinku nastoupil Gareth Emery, jedinej DJ, kterej na loňský Transmission za něco stál. A ten hrál tak neskutečně dobře, že se jsem chytnul už asi třetí dech a celou dobu jsem pařil jak šílenej. Mazec! Zatím nejlepší set, který jsem letos naživo slyšel. Hned po něm nastopil Simon Patterson. Pokud se najde někdo, kdo pravidelně čte můj blog (což je kromě mě asi tak tři další lidi ) tak jistě už ví, že posledních pár měsíců mě nejvíc rozpaluje právě Pattersonův song Miss you. U toho se můžu zcvoknout, když ho slyším. Jenomže Patterson sám ho ne a ne zahrát a tak jsem už přestal věřit a jelikož jsem opravdu necítil nohy, odebral jsem se směrem k autobusu. No jo! Samozřejmě! Zákon schválnosti! Nasrat! Jakmile jsme vyšli ven a začli procházet kolem Main stage, tentokrát ovšem už z venkovní strany, začaly se zdi haly otřásat v rytmu Miss you! V tu chvíli jsem si mále ukápnul do trenek, protože to mě opravdu nasralo, ale opravdu! Idiot Patterson to nemohl prostě zahrát o pár minut dřív. A jak se říká, ženský maj vždycky pravdu. Přéma sice chtěl odejít (protože nic nevydrží), ale jeho dámská friend-with-benefits mi nabídla, že se mnou zůstane, což jsem ale já hlupák odmítl a tak jsme všichni odešli. A tak jsem přišel o vrchol večera. Haůůůůů!

No ale co si budeme povídat, byl to prostě mazec! Cestou k autobusu jsem zažíval nejhorší bolesti nohou v mým životě. Vždycky jsem si dělal srandu, že je po trancový akci necítím, tentokrát jsem je opravdu necítil. Jenom když jsem na ně došlápnul vystřelila mi do rozkroku strašlivá bolest. Při zpáteční jízdě jsme 99% času prospali, nic zajímavýho se nestalo, jenom Přéma mi zabavil jednu krabku cigaret a začal ji vykuřovat.

A za rok? Jasně, že jedeme znova!

EDIT: Dodatečně jsem se dozvěděl, že slečna z té naší trojičky nikdy nechodila s mým bejvalým spolužákem z té naší trojičky. A ještě bych rád doplnil, že potom, co jsem si to teď po sobě celý přečetl, jsem zjistil, že v článku nevědomky zmiňuji jakéhosi Přému. Tak Přéma je ten bejvalej spolužák z vejšky, o kterým píšu na začátku článku

Nutno podotknout, že od začátku jsme měli oba trochu strach, jak taková akce může dopadnout, když je mimo Prahu. Především obavy z toho, že tam nikdo nebude, a my tam jak trapáci budeme pařit sami, se nakonec ukázaly jako oprávněné a chvílema to tak skutečně bylo. Ano. Opravdu jsme na parketu byli všehovšudy tři lidé, z toho dva jsme byli já a kámoš a nějakej třetí týpek, kterýho to očividně taky bavilo. Ale nepředbíhejme, vezměme si to pěkně popořadě.

Po příjezdu jsme se nechali odškrtnout na seznamu zaregistrovaných účastníků, čímž jsme si zajistili vstup zdarma. Paráda. Po hodině jsme si ovšem všimli, že nikdo vstup už stejně nekontroluje, takže očekávaná návštěvnost se zřejmě nekonala. A bylo tomu skutečně tak. Klub byl poloprázdný, nikdo netancoval, teda až na jakousi šestnáctiletou lolitku, která zřejmě nakalená neudržela svoji prdelku v nehybném stavu. Musím ovšem uznat, že byla šukézní, to tedy ano. No, zpět k samotnému klubu. Poté co se naplnili naše obavy, že nikdo nebude tancovat, jsme si šli objednat na bar. Tam mě čekalo další nemilé překvapení. Zcela v duchu tradice jsem si objednal Cuba Libre a jelikož jsem se nacházel v „music clubu“, čekal jsem, že dostanu Cuba Libre. Místo toho mi ovšem byl dopřán panák Bacardi, teda aspoň myslím, že to bylo Bacardi, ve skleničce, která měla objem sotva dvě deci, samozřejmě ještě notně snížený díky ledu, takže po dolití pepsiny, kterou jsem si samozřejmě doléval sám, to bylo neskutečně silný. (A ještě doplňuji, že poslední Cuba Libre jsem dostal ve skleničce na whisky, to už jsem se opravdu zařekl, že si víc neobjednávám. (A ještě doplňuji, že barmani mě na horním baru zcela ignorovali a místo toho se tam vybavovali se svýma kámošema/kámoškama za což bych jim dal hodinovou výpověď.)) A v tu chvíli mi prozřetelnost vnukla myšlenku, která mě jednou a pro vždy utvrdila v tom, že jsem pragocentrista. V tu chvíli totiž kamarádovi povidám „ty voe, my sme na vesnický diskotéce!“ On si toho samozřejmě taky všiml, takže mi přitakal a mě došlo, že jsme oba strašný pragocentristi. Pravda že Plzeň není malý město, vlastně patří mezi největší města u nás, ale to nemění nic na našich pocitech, že jsme opravdu na vesnický diskotéce. Samozřejmě se teď všichni čtenáři, nepocházející z Prahy naserou (a že jich je, nejmíň jeden!) ale my jsme se tak opravdu cítili. Ano, VEŘEJNĚ zde přiznávám, že se mimo Prahu cejtím jako velkej pražák a ostatní jste pro mě maloměšťáci. A pokud je vám to proti srsti, tak opusťte můj blog, nikdo vás tu nenutí být, hahahaha!! Ne, ale teď co přestal číst ten jeden mimopražskej čtenář, tak opět vážně. Do toho všeho v tom clubu hrál jakýsi DJ jménem Hauz (moc dobré jméno, zvlášť když hrál trance a ne house ) a hrál tak dobře, že jsem chvílema měl až neskutečně bodavý nutkání jít tam na parket tancovat sám. Jenže když konečně začal někdo tancovat a my se s kámošem přidali, Hauz přestal hrát a místo něj nastoupil Michael C. Jelikož jsem ho už kdysi slyšel hrát v Praze, nic moc jsem od něj nečekal a on mě taky ničím nepřekvapil. Sice tam za večer střihnul asi dva-tři dobrý tracky, ale jinak pouštěl něco, co jde jaksi mimo můj proud. Nevím co to bylo, ale typoval bych to na nějakej minimal či co. Narozdíl ode mě se to lidem líbilo, takže jsem to musel přetrpět až do doby než nastoupili Matamar.

Jelikož jsem nedávno kdesi na netu četl, že jsou to nejnadějnější DJové u nás a že u nás patří mezi trance špičku, nečekal jsem nic méně, než perfektní set. Vážení přátelé! To byla tragééééédie toho nejvyššího kalibru! Já z nich byl úplně zoufalej, nechápal jsem, kdo je tam pustil?! To co oni tam předváděli, no to snad byli zhulený nebo co… Přiblížím to. Strčím do přehrávačů dvě céda, pustím je a k mixáku nastrčím svoji čtyřletou sestřenici s tím, že si může hejbat těma čudlíkama a posouvat těma šoupátkama. A ona vyplodí asi něco podobnýho, jako vyplodili Matamar. Pravda, oni aspoň dokázali sami vkládat cédéčka a volili i poměrně dobrý tracky, dokonce svoje vystoupení prožívali celým svým velkým trancovým srdcem, ale co se týče mixování, mají před sebou ještě dlouhou cestu, než si budou moct říkat DJové. Kromě toho, že měli neustálou potřebu točit s basovým ekvalizérem, a to i tehdy, kdy se to ale vůbec nehodilo, navíc ke všemu zcela mimo rytmus dokázali šermovat s šavlí na hlasitost tak, že nám úplně rozhodili rytmus tancování, takže sme se museli znovu chytat. A když už náhodou je bolely prsty od toho neustálýho točení s čudlama, tak tam prostě flákli flanger, klidně několikrát za minutu. Kdyby jim ty efekty nefungovaly, tak by snad vyběhli, strhli repráky a začali s nima nad hlavou kroužit kolem tancujícího davu, jen aby nám ten pocit flangeru zůstal. Takže nadšení jim nechybí, ale samotné nadšení prostě nestačí, když se nedokážou dohodnout, kdo bude točit s jakým čudlikem. No, nechám jim aspoň ten dobrej výběr tracků, takže jsme se docela vyřádili.

Naprosto bez energie a vytancovaný až k padnutí jsme se konečně dočkali vrcholu večera, kvůli kterýmu jsme vážili cestu do té divočiny mezi Prahou a Německem zvoucí se Plzeň. Electribe. Poněkud nečekaný sled událostí vedl až k tomuto okamžiku. Začalo to asi týden před touto akcí sporem o to, jestli může český producent trancu dosáhnout věhlasu světových špiček. Tuto vášnivou debatu jsem vedl s již v úvodu zmíněným kamarádem, který mi během našeho sporu poslal odkaz na skladbu jakéhosi Electriba, kteroužto já jsem okamžitě poznal, protože v remixu jsem ji několikrát slyšel na ah.fm. Náhoda tomu přispěla tím, že si mě pár dní poté ten samý Electribe přidal jako přítele na Facebooku. To samozřejmě nemá pranic společnýho s tím, že by obdivoval moji úžasnou existenci, nebo že by se snad chtěl přidat do mého sexy teamu, ale spíš s tím, že jsem v několika skupinách jako fanoušek trancu, takže v rámci své propagace si mě asi našel a přidal. Dobrá náhodička, no… Takže jsme si ho prostě jeli poslechnout. A i když jsme byli naprosto bez energie, sotva jsme cítili nohy, dokázal v nás probudit nový život, chytli jsme druhej dech, rozproudil nám mízu v žilách a já nevím co ještě všechno za debilní přirovnání se dá říct. Prostě fakt nářez! Pouštěl tam jednu pecku za druhou a já se začal bát, že pokud trochu neubere, upadnou mi nohy.

Než ho začnu dál oslavovat, musím taky poznamenat, že ze začátku hrál fakt, ale opravdu fakt potichu, vlastně mi přišlo, že tu hudbu slyším jenom z jeho odposlechu a z okolí nic nehraje. Kámoš vtipně poznamenal, že mu to tam Matamaři rozštelovali tak, že už to nejde znova nastavit, ale v průběhu večera se to aspoň trošku spravilo, nicméně ten zvuk byl už po zbytek večera tak nějak „jetej“. To ale nevadilo, protože hrál fakt dobře. Dokonce nám pak už bylo jedno i to, že jsme na parketu pařili jen tři. Já si to fakt užíval, takovýho prostoru člověk normálně nemá. Kromě mě a kamaráda tam s náma pařil ještě nějakej třetí týpek, kterýho sice neznám, ale kdyby se někdy náhodou dostal na tenhle blog a přečetl si tenhle článek (i když to by do googlu musel asi zadat „dream plzeň nějakej týpek“), tak mu chci oficiálně poděkovat, protože pařit tam jenom dva, to už by fakt bylo trapný. Vrcholem večera pro mě samozřejmě – stejně jako na Decadance – bylo, když Electribe pustil Pattersona a jeho Miss you. Electribe mě dokázal udržet na parketu po celou dobu (snad jen jedinkrát jsem si sednul, protože jsem už fakt nepopadal dech) a to se před ním povedlo jenom Arminovi.

Celkově tedy hodnotím tuhle akci jako velmi vydařenou a to především díky Hauzovi a Electribovi, který hráli fakt dobře. Nevím jestli se kvůli malé účasti bude Dream opakovat, ale jestli ano, já tam určitě chybět nebudu. A napříště už si doma snad nezapomenu lightsticky, takže budu za ještě většího trapáka než teď.

Závěrem: pro všechny mimopražské čtenáře, kteří dočetli až sem dodávám, že i když moje pocity z „vesnické diskotéky“ byly skutečné, rozhodně tím nemyslím, že pražáci jsou něco víc než zbytek národa. Vážený čtenář má jistě smysl pro humor a pochopí, že to myslím s nadsázkou, jelikož ani já nejsem pražák. A pokud smysl pro humor nemá, tak jenom upozorňuji, že diskuze zde je moderovaná a tudíž mažu veškeré komentáře, týkající se mojí „typický pražský namyšlenosti“, které nebudou psány humorně, nebo s nadsázkou.

Píšu tady samý pičoviny, upozorňuju dopředu, viz poznámky dole.

V rádiu slýchávám ten nádhernej emotivní uplifting trance každý den. Teda samozřejmě v rádiu, který hraje trance. Jenomže pak přijdu na párty a tam, jakoby ten uplifting byl druhořadej trance a místo toho jede až příliš dlouho v kuse furt ten samej tón bez špetky jakýkoliv invence. A tak to u nás máme rádi. Teda asi. Si myslím. Já to sice snesu, ale že by mě to nějak odvázalo, to asi ne. A ty DJové nějak nemůžou pochopit, že by měli hrát především pro mě a né pro publikum. Za celý večer tak sice zaznělo několik dobrých songů, ale opravdu nadchl mě jen jedinej song, byl myslím hned druhý co hrál Fila:

A pak mě docela překvapil Issa, když zazpíval Rain down on me. Pravda, sice to nebylo tak perfektní jako to zpíval Dinand na Tiestově koncertu, občas mi dokonce přišlo, že Issa pletl slova, ale i tak to bylo milé překvapení.

Jako obvykle jsem si přitáhl sadu lightsticků, který tam tentokrát neměl skoro nikdo, takže jsem svítil jak vánoční stromeček. Nevím proč, ale když jsem si bral hrst lightsticků z auta, dával jsem si velkej pozor na to, abych vzal hodně červených a co nejmíň modrých a růžových (kvůli pověsti, že Decadance je párty pro gaye). Samozřejmě na místě jsem zjistil, že mi v hrsti uvízly jen dva červený, několik zelených a kupa růžových lightsticků, takže jsem si je na sebe věšel poněkud nesměle. Zbytek mi rozkradl okolo tancující dav – tedy přesněji řečeno je rozkradl můj kámoš, kterej je ochotně rozdával ostatním přímo z mojí kapsy.

To že sem pařmen, zvlášť když hraje trance, ví každej, kdo se mnou někdy pařil na akci tohodle typu (což čítá všehovšudy asi dva lidi ). Ti co mě neznají si to ovšem vykládají jinak. Takže se mi několikrát za večer stalo, že ke mě přistoupil někdo úplně neznámý a začal se mě vyptávat, kde se dá sehnat nějaký éčko. Musel jsem je odmítat jak vlezlý podomní prodejce. Prostě pařim, no… Proč si hned někteří lidé vyvozují závěr, že je to kvůli drogám. Ano! Mou drogou je trance! Páááártýýýý!

Nakonec se musím zmínit o podrazu, který na mě SaSaZáci ušili. Parkovný za noc činí pouhých 50 korun. Takže když jsem si pro auto přišel druhý den odpoledne, docela mě šokovalo, když se na platebním automatu objevila částka 500 Kč. Svině. Jak k týhle částce přišli, to je mi záhadou, ale je to fakt podraz a nejradši bych tomu, kdo za tohle může, vrazil pěst do prdele.

No nicméně, za měsíc už budeme mířit do Holandska na Trance Energy 2010, takže to bude teprve pařbička!

EDIT: po zhlédnutí několika videí z Decadance Pharao jsem byl nucen trochu přehodnotit svůj postoj na tuto párty a mírně jsem poupravil texty zvlášť v úvodu článku. Přeci jen tam ten trance hrál a zas AŽ tak tvrdý to nebylo. Nevím proč, ale nějak mi ty skvělý songy vypadly z hlavy a zůstaly mi tam jen ty, co se mi nelíbily.

EDIT 9.3.2010: Ne ne, všechno špatně. S odstupem přestávám věřit všemu, co sem tady napsal. Když jsem zjistil, co všechno Fila a Sied hráli, přijde mi, že jsem snad byl na špatný akci, protože zvlášť Filův set byl fakt skvělej. Opravdu to nechápu. Decadance se mi líbilo, ale že bych z toho byl u vytržení? Vůbec ne. Ale vím jedno, kdybych tam šel znova, tak si to užiju mnohem víc, protože bych se asi nenechal hypnotizovat kroucením vlastních lightsticků a víc bych sledoval okolí. A opravdu vážně: já slyšel hrát úplně něco jinýho, než tam skutečně hrálo. Haluz. Na příští akci asi nebudu chlastat.

Předně opustíme tu zaběhnutou tezi, že prasata jsou jenom pražáci. Nikolivěk. V Praze je hodně lidí, takže je tady i hodně prasat, ale na jednoho slušnýho řidiče připadá stejný počet prasat stejně tak v Praze, jako ve Vidlákově u Řitníkova. Prasata jsou všude. Čím se takový prase vyznačuje? Nejsnáze ho poznáte podle toho, že zásadně nedodržuje povolenou rychlost. Samozřejmě že každej z nás jezdí občas/často rychleji, než je dovoleno, ale nemluvím tady o tom, že na rovným přehledným úseku jedete o půl jedenáctý večer místo 50 rovných 65. Sice je to už poměrně výrazné překročení rychlosti, ale pochopitelné. (Zastánci „každé i sebemenší překročení je proti vyhlášce, čili špatné“ nechť jdou do prdelí prosím.) Já mám namysli to, že nějakej debil jede ve večerní špičce 70, když může jet maximálně 50. Samozřejmě nikoho v tu chvíli neohrožuje, protože jede ve svým levým pruhu a ostatní předjíždí. Jenomže při hustém provozu se snadno může stát, že mu někdo vjede do pruhu a je průser. Další znak prasete souvisí s překročením rychlosti. Prase překročí rychlost a ještě má tu drzost na vás troubit a blikat, ať mu uhnete z cesty, jako kdybyste vy byli ti špatní. Vrcholem prasáctví je, když řidič jede jako blázen, při každým zpomalení na někoho bliká a místo čekání, až se uvolní pruh, začne prostě kličkovat mezi autama, jen aby byl co nejrychlejc doma. Debil. Kličkování je z toho to nejnebezpečnější, protože při svý rychlosti nemá šanci sledovat, jestli už úplně předjel auto vedle sebe a jestli auto před ním nebrzdí. Jen si někdy vyzkoušejte jet za jiným autem dva metry, na tacháku mějte 70 a při tom všem se dívejte do zpětnýho zrcátka jestli auto vedle vás je stále ještě vedle vás, nebo ho už máte za zadkem. Kdyby ten před váma jenom trochu zabrzdil, jste okamžitě v něm.

S drzostí, bezohledností a nezodpovědností českých řidičů se setkávám při cestě do práce několikrát. Nepřišlo by mi divný, kdybych 3x do tejdne viděl nějakýho kokota, ale když je to 13x za jednu cestu, tak to už je fakt na pováženou. Český řidiči nedokážou předvídat situace, které mohou nastat. Nenapadne je, že když před nima nikdo nejede, tak to neznamená, že tam za dvě sekundy nevlítne nějaký auto z vedlejší silnice. Nenapadne je, že když je na semaforu zelená, tak než k němu dojedou, už tam může bejt žlutá. Naopak jsou natolik drzí, že když k červený naskočí žlutá, a vy se okamžitě nerozjedete, hned začnou troubit, co že to tak zdržujete. Některý prasata jsou zase tak drzí, že když se v odbočovacím pruhu tvoří fronta na odbočení,  tak to prase prostě zůstane v prázným pruhu a najede si až na začátek fronty, kde strhne volant do první větší mezery mezi autama doufajíc, že ten další v řadě nebude mít na výběr a prostě ho radši pustí, než aby do něj narazil.

Zkušenost mi ukázala ovšem jeden zajímavej fakt. V naprostý většině případů jsou prasata jenom takový řidiči, co mají buď káru za milión a víc, nebo za 20 tisíc a míň. Je mezi nimi drobný rozdíl. Ten co má SUV za dva a půl, ten je king a patří mu celá silnice. To je typickej příklad člověka, kterej si najede na začátek fronty, na křižovatce vám při odbočování vjede přímo do cesty, z jednoho pruhu si umí pro sebe udělat ještě další pruh, troubí na vás kdykoliv jen o trošičku zpomalíte a především se vám vždycky bude lepit na prdel tak blízko, že si až budete myslet, že vás do ní chce vošukat. U druhé skupiny řidičů prasat – tedy těch s károu, která sotva drží pohromadě – je jejich prasáctví založeno na trochu odlišných způsobech jízdy. Debílek s 20 let starým favoritem na vás povětšinou nebude troubit a nebude se vám lepit na prdel. Nikdy vás neohrozí přímo, tak jako kokot s meďourem. Ne, tenhle typ „vidláků“ ohrožuje ostatní svojí riskantní jízdou ve svý polorozpadlý herce. Takže zásadně si k maximální povolený rychlosti bude připočítávat 66% navíc, moc dlouho za váma nepojede, protože vás při první sebenebezpečnější příležitosti předjede a rozhodně nečekejte, že se dívá do zrcátka, když chce předjíždět, takže mít ho vedle sebe je stejně nebezpečný jako típat cígo o benzinovou pumpu.

A co na to dopravní policie? To je jen další typický příklad neefektivity státní organizace. Ti kokoti místo aby hlídali na místech častých dopravních nehod, tak se postaví tam, kde nikdo nikdy nehavaroval, ale každej tam jezdí rychle – takže někde pod kopcem, kde všichni místo 90 jedou 110, těsně za značku začínající vesnice, kde nikdo nestačí zpomalit na 50, pokutují řidiče parkující jedním kolem na chodníku na přecpaným parkovišti uprostřed sídliště atd. Pěkně si vyberou pokuty i od těch slušných řidičů a to, že o kilometr dál prasata způsobujou jednu havárii za druhou, to už je nezajímá. Nastrkaj lístky za stěrače třiceti autům, který parkujou proti předpisům, je jedno že nijak neblokují průjezd ostatních aut. Ale proč pokutovat o blok dál, kde kvůli pěti debilům parkujícím prdelí do půli cesty sotva můžete projet, když tady je třicet aut co stojí jinak než by měly.

Český řidiči jsou prostě prasata, policajti jsou vesměs idioti a tak to asi zůstane ještě hooodně dlouho. Nechápu proč v Německu se s excesy, který předvádí český prasata v podstatě nesetkám. K řidičáku by se měly dělat ještě náročný psychotesty a stresový testy. Pak by se to možná trochu zlepšilo. Amen.

Originální nadpis, že? Ach jak jsem zklamal mé čtyři čtenáře! Tři měsíce si stále přes den opakuji, že dnes večer už konečně něco napíšu a každý večer si opakuji, že to nechám až na zítra. Původní plány zahrnovaly jeden příspěvek denně, z čehož se nakonec realizoval jen jeden příspěvek za 14 dní. Těmto dnům je však konec. Nové plány zahrnují (místo jednoho příspěvku za dva týdny) až dva příspěvky za měsíc! A začneme hned zítra!

Zajímavé na diskotéce bylo také to, že jsem v průběhu večera samotným nadšením z mixování úplně zapomněl hrát rock, takže na něj došlo až někdy ve dvě ráno. Nezvyklé, neboť rockem obvykle začínám a teprve pozdě večer (brzo ráno) přecházím na větší diskárny.

Stejně jako loni, i letos byla účast na diskotéce slabší, než na FF, což má ale pochopitelný důvod, když je na conu 200 lidí a ne 800. Večer se rozjel ve znamení „missák bez trička“, kdy asi pět týpků tancovalo nahoře bez. No, měli to raději přenechat holkám, ale oceňuji jejich přínos. Dále musím podotknout, že i přes veškerou moji snahu stálo ozvučení letos za starou belu, takže zatímco u beden mi málem praskly bubínky, o pár kroků dál už nebylo nic slyšet. Podivná to akustika. Navíc ty bedny podivuhodně přeměňovaly střední frekvence na basy, takže hudba bezvadně duněla, že ani nebylo pořádně poznat, co vlastně hraju.

Zvláštní poděkování patří dvoum lidem a to jmenovitě Mighouptovi, který byl willing se mnou zapařit na totálně hustou trance skladbu, což mě velice potěšilo a navíc se do toho ten kluk natolik vžil, že vypadal jako letitý trancař. Obrovský dík si zaslouží také Tom-mie, který mě v průběhu večera zásoboval pitivem a pomáhal mi vyladit aparaturu. Už se těším až to zapijeme na Silvestra!

A teď již toliko očekávaný playlist z letošní Koprconí diskotéky. Všem, kteří mi psali maily domáhající se brzkého zveřejnění playlistu se omlouvám, že to trvalo celý týden. Už mi prosím nepište, vím že ho toužebně očekáváte, takže tady je:

Upozornění: pořadí písniček a jejich výčet nemusí nutně odpovídat skutečnosti. Některou jsem holt nehrál přes ten program co to umí zaznamenat a některý jsem hrál v jiném pořadí, než jsem si je původně přichystal.

Tiësto at O2 arena

• nebylo narváno, což potěší
• hodně toalet, takže žádný fronty
• dobrý ceny na barech a rychlá obsluha
• světelný efekty na hovno
• žádný lasery
• hudba postrádala trance
• atmosféra postrádala nadšení

 
Byla to první akce, takže přeci jen můžu říct, že mě potěšila a na ten neskutečný pohled, kdy jsme koukali na 10 000 tancujících lidí, na to nikdy nezapomenu.

Transmission

• zapomněl jsem vstupenku, takže jsem se taxikem vracel domů a zpět, celkem za 1200,- takže nasranost největší
• kámošovi prasknul lightstick a postříkal jím okolo stojící dav, to bylo poměrně srandovní
• uplifting trance hrál jen Gareth Emery, jehož set mi ze 70% unikl, takže další nasranost
• na můj vkus příliš mnoho techtrance, moc tvrdá hudba
• neuvěřitelný efekty, asi miliarda laserů, to se mi opravdu moc líbilo

 
Bezvadná akce, která by se ještě víc povedla, nebýt toho zapomenutýho lístku a pozdější absence trancu.

PURE XL Armin Van Buuren

Občas někdo ze srandy prohlásí, že něco je lepší než sex, ale v podstatě to ani nemyslí vážně. Když jsem kdysi absolvoval tandemový seskok s padákem z pěti kilometrů, tak těch 30 sekund volnýho pádu bych mohl nazvat „lepší než sex“, ale je to JEN 30 sekund, to je příliš krátká doba na to, aby si to člověk pořádně užil (i když možná jak u koho ). Hrdě ale můžu prohlásit, že v životě jsem zažil jednu jedinou věc lepší než sex a to byl Armin v Incheba aréně. To byl opravdu čtyřhodinový orgasmus a bez nadsázky můžu přísahat, že bych vyměnil celý rok bez sexu za to, abych mohl znovu zažít ty čtyři hodiny neskutečnýho trancu a neskutečný atmosféry.

Od Armina můžu dělit halový párty na tři typy. Špatný párty, dobrý párty a Armin.