Retro Music Hall – upadající sláva vycházející hvězdy

Jsem pařmen. Born to party. Miluju noční život. Celej týden se těším na pátek, až zas budu moct jít zapařit do Retra. A protože tohle praktikuju už skoro celej rok, byl by hřích se o to nepodělit. Retro Music Hall Discotheque je mým nejoblíbenějším klubem v Praze. A tady na tom se právě ukazuje, že lidské jednání naprosto nedává smysl. Protože Retro je klub, kterej mě zároveň i sere. Teda aspoň posledních pár měsíců. A přesto je můj nejoblíbenější. Miluju Retro a zároveň ho nesnáším.

Jak jsem ke štěstí přišel

Všichni tři pravidelní čtenáři mého blogu si jistě všimli, že často píšu o svém kamarádovi Filipovi, kterýžto je můj party-colleague. I když se nezaujatému pozorovateli může zdát, že je to můj kamarád, ba dokonce přítel (přitel od slova „friend“, nikoliv „boyfriend“), skutečnost tomu nenapovídá. Věčně se jenom hádáme, urážíme, napadáme životní styl a schopnosti toho druhého a spíš vypadáme jako 40 let sezdaný pár, než jako dva kámoši. Jenomže se těžko hledá někdo jinej, kdo by si se mnou na parketu házel imaginární míč, nebo šermoval imaginární šavlí. Navíc je to právě on, kdo mě do Retra přivedl. A bylo to už loni v dubnu, kdy jsme tam poprvé zavítali a já tam utratil svoji první tisícovku. Retro mě tehdy nadchlo. Nebyl to žádnej malinkatej klubík, narvanej k prasknutí, kde hrajou debilní ÁRenBÝčko. Naopak splňoval všechny moje požadavky na klub snů. Prostorný parket, skvěle řešený interiér – k tomu se ještě vrátím – nijak narváno a jako bonus vstup zdarma a levný drinky (drinky rozuměj Kubíčko). Co se toho interiéru týče, byl jsem nadšenej, že parket je uprostřed místnosti, navíc o dva schůdky níže než zbytek prostoru, takže ať se člověk postaví kamkoliv, má perfektní rozhled po celým klubu a snadno tak najde, kam se mu ztratili jeho kámoši, zatímco si ulevoval na hajzlíku. Návštevníci klubu byli přátelští, vyhazovače bych nazval spíše jako ochranku, což je rozhodně hezčí výraz pro jejich práci a dokonce občas i zavtipkovali. A hlavně skvělá hudba, kterou jsme po dlouhé debatě s Filipem nazvali jako funky house (to byl jeho nápad, aby mě zase nenapadal, že mu kradu jeho slova. )

Jak jsem ke kontaktům přišel

I stalo se, že jsme Retro začali navštěvovat pravidelně, každý pátek, kdy nám to bylo časově umožněno (časově rozuměj finančně). A tak jsme si začali všímat opakujících se tváří pracovníků tohoto klubu. Jelikož si ochranka naše tváře očividně nehodlala ani s postupem času zapamatovat (je mi 26, vypadám na 16, takže pokaždý musím vytáhnout občanku), přešli jsme rovnou k ústřední postavě klubu – k DJovi. Robert Chochola, kterého rádi označujeme jako Šášola a v soukromí ho zoveme „ten co zase bude hrát to samý“, se ukázal jako skvělej DJ. Je totiž jedním z mála DJjů, který se nebojej hrát komerční hity. Chochola se nebojí pustit 3x za večer We No Speak Americano, nebojí se to občas proložit dokonce nějakým trancíkem – což ovšem, dle svých slov, dělá jen tehdy, když je na výši. Chvíli jsme si dokonce mysleli, že jako DJ nestojí za nic, naštěstí se ukázalo, že to byl jenom jeden večer, kdy se nejspíš necítil dobře (menstruace, znáte to) a několikrát to zprasil, když mu neseděly beaty a pak dokonce pustil na tři sekundy do repráků to, co očividně patřilo pouze do sluchátek. V posledních pár měsících se mu však podařilo několik naprosto úžasných mixů, ze kterých jsem až strnul úžasem. Náš (můj a Filipův) první kontat s DJjem byl, když se vracel ze záchodu a já na něj zařval „jóóó, Chocholááá!“ Nevim jakej to udělalo v tu chvíli dojem, každopádně se na nás usmál a my se v tu chvíli cítili jako Kevin a Perry, když je vyfuckoval Paul Bulva. My známe DJje, my známe DJje! No prostě jak dvě puberťačky, který zrovna z dálky zahlédly Justina Biebera a zvlhly z toho v rozkroku. Pozn. red.: my v rozkroku nezvhli, aby bylo jasno, jo? Po Šášolovi následovala další důležitá postava pro úspěšné přežití v klubu. Barman. Po dvou měsících jsem si vyhlídnul jednoho, ke kterýmu jsem začal pravidelně chodit a obdarovávat ho jedenáctikorunovým dýškem za každý Kubíčko. Učarovalo mi na něm právě to, že místo Cuba Libre, nazýval tento božský nápoj jako Kubíčko. To že si mě konečně pamatuje jsem poznal v den, kdy mi automaticky naúčtoval 90 Kč (tedy se započteným dýškem) a s úsměvem mi vrátil za mojí stovku jenom deset korun. Jo, někoho by to možná naštvalo, ale já byl rád, že mám konečně barmana, kterej mi naleje, aniž bych mu musel vysvětlovat, co že to chci.

Zlatý věk Retro Music Hall

A začal náš zlatý věk. Každej pátek to samý. Retro Music Hall. DJ na nás od tý doby mával pokaždý, když jsme přišli, barman mi namíchal Kubíčko přednostně před jinýma klukama (nikoliv před prsatýma blondýnama). Pomalu jsme začali odhalovat i strukturu takzvaného vyššího vedení. Nejdřív to byl týpek, co každej pátek postával vedle baru na tom stejným místě – jednou dokonce pomáhal obsluhovat a tak silný Kubíčko, řeknu vám, jsem v životě nepil – balil tam holky a tvářil se důležitě. Vyklubal se z něj provozní. A konečně ještě druhej týpek, který je důkazem toho, že Sweet Dreams se dá zpívat k jakýmukoliv hudebnímu doprovdu, ze kterýho se vyklubal manažer klubu. Oba vždycky vypadají velice zaneprázděně, takže nasrat se k nim a zajistit si nějaký výhody, se nám bohužel nepodařilo. A zlatý věk pokračoval. Pokaždý jsme se náramně bavili, pokaždý jsme odcházeli nadmíru spokojeni. Vrcholem bylo, když nám DJ zahrál náš oblíbený track Phazing (díky Filipovi, který mu ten song doporučil, aby si zas nestěžoval, že si přivlastňuju jeho zásluhy ). A další skvělá událost nastala, když losovací systém Retro Music Hall určil moje jméno, jakožto vítěze pravděpodobně té nejnižší slevy, kterou kdy někomu dali. Pětset korun, přátelé! Tak samozřejmě jsem byl velice převelice nadšený. Sekt, tři Kubíčka a bylo to. No co říct? V tu chvíli jsem Retro miloval.

Lásko má jediná, sereš mě

V životě se člověk setká se spoustou složitých věcí, ze kterých občas těžko hledá východisko. První rozchod, první blití kvůli přehnaný konzumaci alkoholu, první selhání penisu kvůli přehnaný konzumaci alkoholu, neshody s kolegy v práci, vybití baterie v notebooku při psaní tohodle článku kurváááá! Po zapojení nabíječky: tímto chci poděkovat programátorům WordPressu za funkci automatického ukládání článků. A pokračujeme: zcizení nově zakoupeného vozu, odhalení, že ta vysoká hubená dlouhovlasá kočka je, po otočení se čelem k vám, vlastně jen obyčejnej rocker… a ano, samozřejmě jednou z nejtěžších věcí je přiznat si, že vaše láska má taky své mouchy. Je proto pro mě nesmírně těžké psát následující řádky. Mám Retro rád, opravdu ano, ale zcela upřímně a otevřeně si musíme přiznat, že neexistuje nic, co by bylo naprosto dokonalý. Začněme u ochranky. Tu momntálně nazývám opět vyhazovačema. Jejich nezaujatý tváře se změnili v tváře borců kingů největších, místo vtípků jsou najednou docela drzý. Když se do sebe pustí dva týpci před klubem, tak absolutní nezájem. Máš v kabelce svoji mattonku? Vezmu a vyhodím, co bych se slušně dovolil ji odložit do krabice u vchodu. Jinými slovy, jejich chování hraničí s arogancí. Dokonce to občas vypadá, že je nezajímá ani vnitřek klubu. Jo, když někdo vyleze na pódium, je těžký ho přehlídnout, takže se tam během pár minut ukáže nějakej vyhazovač, co donutí lidi pro jejich vlastní opileckou bezpečnost z pódia slézt, ale když tam přijde pan nadrženej Frantík Stojnicky a začne zespoda ošahávat gogo tanečnici, ta ho musí odkopávat, a že by ji někdo přišel na pomoc, e e. Trochu důslednější pozorování okolí a přívětivější přístup by to chtělo, chlapci. Respekt si můžete udržet i jinak, než výrazem největších borců. Ovšem by nebylo spravedlivé si teď najednou jenom stěžovat, takže dodatečně musím ocenit, že když je klub zaplněn až k prasknutí, snaží se ochranka aspoň částečně řídit vcházení nových lidí.

Můj barman, kterýho jsem si tak pracně zaplatil nespočtem dýšek, mě docela naštval, když nechal moje kamarády u baru čekat přes deset minut, zatímco obsloužil nespočet holek. Vážení přátelé, tohle se prostě nedělá. Jo, mně sice nalil přednostně, ale jenom kvůli tomu, že jsem mu tam za ten rok na dýškách nechal bůhví kolik. Měl by se polepšit, chlapec.

Bohužel paradoxně to nejlepší na Retru je zároveň tou největší slabinou Retra. A to je vtup zdarma a levný pití. Samozřejmě tyhle dvě věci uvítá každej. A právě kvůli tomu se tam čím dál tím častěji srocují ne zrovna šťastné existence. Začíná to být semeniště ožralů, puberťáků, co jsou největší borci na světě, protože se opili tak, že sotva stojí na nohách a já nevím koho všeho ještě. Ke všemu jsme byli s Filipem svědky vzrůstající tendence návštěvnosti a tím i zaplněnosti klubu. Zatímco loni v červnu bylo v klubu, po našem tradičním příchodu v jedenáct hodin, sotva padesát lidí, dnes to je už tak dvěstě. V červnu se začalo pařit až po dvanáctý, kdy se první duše odvážily vstoupit na parket, dnes se tam paří už v jedenáct (to berte spíš jako výhodu, samozřejmě). Bohužel zatímco loni se klub během večera přijemně zaplnil, letos je narvanej totál naprosto k prasknutí, takže se tam nedá ani hnout. Majitelé jásají a mnou si ruce, Páťa a Filípek smutní a prodírají se davy ožralých puberťáků. Je pochopitelný, že vysoká návštěvnost je pro provozovatele skvělá zpráva, ale nedokážu pochopit, proč třeba horní patro je téměř vždy uzavřený. Mělo by být otevřený vždy po celou noc. Jasně že další bar = další pracovní síly, který je nutný zaplatit, ale proč to tam otevíraj jen občas, to mi prostě nejde do hlavy. S obrovským množstvím lidí se pojí další problém a tím je údržba hajzlíků a podlahy. Na pánech není poslední dva měsíce zrcadlo, a přiznejme si to, my chlapi ho potřebujeme stejně nutně, jako holky. Papíry na ruce dojdou ještě před půlnocí, takže si není do čeho utírat ruce, případně spocenej ksicht. Horší je, že během rána dojde i mýdlo, takže pak po Retru chodí jeden špindíra vedle druhýho. Jednou jedinkrát jsem zaregistroval, že to někdo v průběhu večera doplnil, ale proč se to neděje pravidelně, je další velkou záhadou. To samý se (ne)děje s podlahou. Lidi mají tendenci odkládat skleničky s chlastem doprostřed parketu, kde o ně další nic netušící tanečníci zakopávají a vytvářejí tak na zemi podivnou směsici alkoholu a střepů. Proč tam nechodí uklízečka a nezametá to? Když to jde v SaSaZu, tak to musí jít i tady. Teda občas se tam dá zahlédnout osoba, která připomíná uklízečku, která to ovšem dost nešťastně nestíhá uklízet. A to že je tam narváno není výmluva, lidi mají tendenci se uhýbat, když jim chce někdo uklidit střepy pod nohama. Bordel prostě degraduje ten klub o dvě třidy níž. Stačilo by napravit ten úklid a doplňování papíru na hajzly a hned je to zas někde jinde.

Jít, či nejít, toť je to, oč tu vůbec neběží

Ano jít! Retro za to stojí. I přes všechny neduhy je to stále nejlepší klub v Praze. Většinu z jejich nedostatků maj totiž i ostatní kluby, takže si člověk nevybere.  Retro Music Hall bych nazval jako bezvadnej pajzl-klub. A pokud bych snad někdy měl nepěkný označení „pajzl“ z názvu odstranit, stačila by maličkost. Otevřený horní patro a uklízečka, která svojí práci zvládá.

P.S.: po dopsání článku a následné revizi toho, co jsem napsal doufám, že se toho nikdo z Retra nedomákne. A pokud ano, že mi tam nezakáže vstup. Přeci je jsem tam utratil desetitisíce a to nemluvím o nespočtu lidí, který jsme tam já a Filip přivedli.