Náchod má talent!

Vím, že moje články působí namyšleně. O velikosti mého ega není pochyb. Říct, že mám občas přehnaný ego je asi stejný, jako říct, že Star Wars byly relativně komerčně úspešný. Občas to přeháním (to já rád), nicméně musím říct, že v jedné věci je moje samochvála zcela oprávněná a pravdivá a s egem to má pramálo společnýho. Mám talent na hudbu. A největší chyba, kterou jsem v životě kdy udělal byla, že jsem tenhle talent nikdy nerozvíjel. Jelikož stárnu a svět se řítí do záhuby, je načase, abych konečně vypustil krakena! (Tím myslím ten talent.) A to chce určité oběti. A tenhle článek je právě o těch obětech.

Asi každý člověk je přesvědčený o tom, že má v sobě něco, v čem dobrej. Někdo dokáže bez problému manipulovat s lidmi, takže nepochybně ví, že z něj bude dobrej obchoďák. Někdo má neskutečně rychlý a přesný reakce, takže z něj může bejt profesionální závodník, nebo co já vim, třeba bezvadnej hráč Couter striku. Jinej týpek umí bez sebemenších problémů říct, kolik je 13×16, takže se dá na matematiku. Někdo umí nádherně malovat, tak proč by nedělal malíře (třeba já mám problém nakreslit i obyčejný sluníčko). Vždycky jsem tíhnul k hudbě, už když jsem byl malej fracek, tak jsem ze všeho nejvíc miloval, když jsem si pouštěl hudbu na svým primitivním walkmanu. Když těsně po revoluci táta přivezl domů kazety odkudsi z Polska, na kterých byla tehdejší „moderní“ hudba (něco jako synthpop), tak jsem několik měsíců ujížděl na všech těch písničkách, co byly na kazetách nahraný. Bohužel jsem měl smůlu ve dvou věcech. Jelikož jsem byl malej harant, odmítnul jsem chodit na kurzy piána, na který mě rodiče chtěli přihlásit a kvůli maloměstu, ve kterým jsem žil, mi extrémě dlouho trvalo, než jsem zjistil, že to, co se mi ze všeho nejvíc líbí, je trance.

Asi v patnácti letech jsem si tehdy na svým modemovým internetu stáhnul Impulse Tracker, což byl primitivní program na vytváření hudby. Vůbec jsem ho samozřejmě neuměl ovládat a ve svý lenosti jsem se to ani pořádně nenaučil, nicméně něco málo jsem v něm složil, aniž bych měl jakýkoliv hudební vzdělání. Roky a roky poté jsem objevil trance, ale zajímavý na tom je, že když si dneska poslechnu, co jsem tehdy v patnácti složil, mělo to v sobě dost silný prvky trancu, aniž bych tehdy věděl, že tomu tak vlastně je.

V březnu letošního roku jsem se rozhodl, že se skládání začnu věnovat intenzivněji, než kdy dřív. Večer co večer jsem se učil, jak to s komponováním na počítači vlastně je. Obětoval jsem tomu veškerý volný čas. Jenomže to nestačí. Potřebuju víc času, nesmím se nechat rozptylovat blbostma a taky ke skládání potřebuju podmínky, kterých nemůžu i při nejlepší vůli v Praze dosáhnout.

Já nemůžu zůstat v Praze! Všechny prachy tady utratím za živobytí a pařby. Jenomže ty prachy potřebuju, abych si zařídil domácí studio. Co je ovšem mnohem zajímavější je fakt, že den má v Náchodě víc hodin, než tady v Praze! Když jsem tam před časem dva týdny pobýval, tak jsem zjistil, že chodím z práce mnohem dřív, a že nejsem tak vypičovanej, jako tady v Pze. O tom, že moje životní náklady v NA radikálně klesají asi nemusím vůbec psát, protože to je samozřejmost (samozřejmost pro Pražáky a tenhle článek JE především pro Pražáky.)

Nechci ztratit kamarády, nechci opustit celý můj současný život. Já nechci utýct od zdejšího stylu života, nechci přijít o ten ruch velkoměsta, nechci odjet od centra všeho dění u nás v ČR. Budou mi chybět takový maličkosti, jako je zastávka v mekáči cestou z práce, obědy v restauraci Na kopci, výhled na Kunratický les z mýho balkónu, to že si můžu kdykoliv zajet na Chodov koupit košili do NewYorkeru, že si cokoliv objednám na netu a ten samej den mi to doveze messenger. A ze všeho nejvíc mi budou chybět ty lidi tady! Všichni moji přátelé, ať už ti největší, se kterýma se vídám v Retru, ti z práce, se kterýma se vídám každý den v práci nebo ti facebookový, se kterýma se vídám na občasných pražských slezinách. Nic z toho nechci opustit. Jenomže musím! Když to neudělám, budu toho nadosmrti litovat. A proto tohle všechno opouštím, abych začal něco novýho. I když miluju všechno to, co jsem teď napsal, opouštím to, protože mě to rozptyluje od produkování hudby. Je to jako když chodíte s nějakou holkou a milujete ji, ale poznáte jinou a okamžitě víte, že byste s ní chtěli být. Je ale těžký chodit s tou novou, když máte pořád tu starou. A navíc milujete obě. Já se teď rozcházím s tou první, abych se mohl věnovat té druhé. Ale na tu první – na to co miluju tady v Praze – nezapomenu. Zase se k tomu vrátím. Ale to už budu chodit s oběma holkama.

Můj plán je tedy následující. Během třičtvrtě roku bych měl být schopný si kompletně zařídit studio a během té doby se budu intenzivně učit všem aspektům vytváření hudby na počítači. Před následujícím létem pustím do světa svůj první track. Pokud mi ho někdo vydá, bude to pro mě ten nejsilnější signál pro to, abych ve svém snažení pokračoval. Pokud mi ho nikdo nevydá, tak s tím seknu a vrátím se do Prahy ke svýmu starýmu pařmenskýmu životu, kterej teda pro mě nemá chybu.

Nakonec bych ještě rád sdělil, proč je pro mě to skládání tak důležitý. Představme si, že jsem vydal svůj první track. Nic mi neudělá větší radost, než jedinej člověk – i kdyby měl být opravdu jeden jedinej – který mi napíše, že můj track je úžasnej! Tolik skladatelů mi dalo do života takový pozitivní energie, že to chci společnosti vrátit. Pokud se na světě najde alespoň jediný člověk, který z mojí hudby pocítí to, co já cítím z hudby ostatních, bude to pro mě vrchol uspokojení. A proto to dělám, abych lidem přinesl do života štěstí.