Trance Energy 2010 a důchodci v Nizozemí

Největší mega párty všech dob je za námi a v duchu předchozích příspěvků jsem povinnen něco o ní napsat. Ano. Úspěšně jsem se zúčastnil největší halové párty ve stylu trance v Evropě – Trance Energy v Nizozemí (jak jsem byl poučen, Holandsko je nesprávný výraz, asi jako kdyby Angličan říkal, že na dovolenou jede na Moravu). Bylo to opravdu monstrózní, ale nic jiného se ani nedalo čekat. I když jsem během párty pár věcí nevychytal, celkově musím s úlevou říci, že se nic neposralo a dopadlo to skvěle. Organizátorům se letos navíc asi doneslo i to, že budu mít 3.4. narozeniny, tak uspořádali Trance Energy přesně v ten den.

Jelikož Utrecht v Holandsku není zrovna nejblíž, čekala nás zdlouhavá cesta autobusem přes celý Deutschland a přes půlku Nizozemí. Svého obvyklého partnera, který se mnou chodí na trancový akce (a nic víc v našem vztahu není, aby bylo jasno :)) jsem bohužel musel nechat v Čechách, místo toho se mnou jel spolužák z vejšky a jeho bejvalka (divný co? Taky sem tomu nejdřív nechtěl věřit…) Je zvláštní, že zatímco někteří lidé mají sklony časem naprosto měnit svůj životní styl, jiní se prostě nemění a to platí i pro mýho bejvalýho spolužáka. Pravda, sice má trošku vypracovanější postavu (vypracovanější v tucích), ale jinak to je ten starej zmatkář Přéma, kterýho si pamatuju. Po úvodním představení se s jeho kamarádkou jsem sice byl hnedka konfrontován, že na to jdu strašně rychle, když jsem jí dal pusu na přivítanou, naštěstí ona okamžitě odvedla pozornost na sebe, když v posledních minutách před odjezdem začala shánět sponky do vlasů (no jo, ženský). Mezitím co šla nakupovat jsme se s Přémou na úvodní cigaretce oba shodli, že jsme se měli vysrat. No na to už bylo pozdě, takže jsme uvedli v činnost svěrače, dokouřili a jali jsme se hledat autobus směr Utrecht. Byl to snadný úkol, protože jen u jednoho jedinýho autobusu byl podezřelý počet diskantů, takže u toho jsme zakotvili. Jako vždy jsem okamžitě chytnul od těch dvou, co byli se mnou, ten jejich zlínský přízvuk a někoho jsem se tam zeptal „jede toto do Holandska?“ na což mi nebylo odpovězeno, ale to nebylo ani potřeba, protože množství diskantů se zvyšovalo, takže jsme stáli očividně správně.

Kupodivu se mi podařilo usednout v autobusu v horním patře úplně dopředu, takže jsem měl parádní výhled na cestu, jenomže ti dva seděli za mnou, takže už na Andělu mě bolelo za krkem. Cesta probíhala poměrně v klidném duchu. Chvíli jsme spali, chvíli kecali o totálních pičovinách, chvíli poslouchali trance. Zajímavým zpestřením se stali zastávky na benzinkách. Zatímco na první mi bylo řečeno, že mám oslí oči, na další jsem se dozvěděl, co se děje se ženským tělem po porodu a po kojení. Těch 12 hodin v autobuse uteklo poměrně rychle a najednou jsme byli na místě, balili jsem lightsticky a kontrolovali, jestli jsme nezapomněli vstupenky.

U vstupu jsme prošli důkladnou kontrolou – dokonce i cíga z krabičky jsem musel vyndat, aby bylo vidět, že pod nima neskrývám drogy. Samozřejmě – a nic jinýho se ani nedalo čekat – Přéma se vždycky musí dostat do nečekaných problémů, jinými slovy si ho vyhlídli jako potenciálně podezřelýho dealera a prošacovali ho tak důkladně, až jsem si chvíli dokonce myslel, že mu strčí prst do análu a budou v něm hledat drogy. Na akci jsme přišli ještě před začátkem, všude bylo prázdno, zvukaři ještě ladili detaily a my jsme šli hledat nějaký místo, kde se hraje. Mapka, kterou jsme dostali byla na hovno, takže první stage, kde se hrálo pro nás byla dostačující. Vypadala parádně, stovky diskokoulí, hudba skvělá, lidi zatím žádní, takže jsme se postavili úplně dopředu k DJovi a dokonce jsme tam narazili i na pár lidí z autobusu (poprvé a naposled). Já jsem při úvodním decentním tancování zkoumal mapku a usoudil jsem, že jsme trefili přímo na Main stage, protože byla dost velká na to, aby si mohla říkat Main stage. Jak se později ukázalo, Main stage to vůbec nebyla, ta se nacházela v jiný části komplexu a stage, na který jsme zrovna stáli by se do ní vešla asi tak 5x. Jedna z chyb, kterou jsme během akce bohužel udělali byla, že jsme se na tuhle stage nevrátili později, kdy začali pouštět lasery, protože v kombinaci se stovkama diskokoulí to vytvářelo neskutečný efekty. Bohužel to jsem zjistil až na youtube.

Celá naše trojička se shodla, že v průběhu večera se budeme velkým obloukem vyhýbat Hard stage, protože si nechceme nechat otupovat mozek hloupou hudbou. Párkrát jsme prošli kolem a vesměs jsme zjišťovali, že tam zas tak špatně nehrajou, ale přeci jen tu byli i lepší cíle. Na další průser jsem si zadělal sám, když jsem nakoupil tokeny za 90€ a po chvíli jsem zjistil, že to nemám šanci prochlastat. Do toho všeho Přémovi nešly vybrat další tokeny z bankomatu, takže jsme skoro hodinu strávili zkoumáním, jak na ten bankomat vyzrát. Když konečně vyjel lístek s potvrzením o odečtení prachů z účtu, tokeny nevypadly a my museli volat „helpline“. Naštěstí to pomohlo, protože týpek, kterej se tam během chvíle ukázal, prostě jen strčil ruku do otvoru v bankomatu a odněkud zevnitř ty zatracený tokeny vytáhnul.

Po tomhle tokenovým dobrodružství jsme se vydali na Main stage. A to byl teda mazec! Vůbec jsem totiž nečekal, že bude tak obrovská. Kam se na ni hrabe nějaká O2 aréna! No prostě mega prostor, naprosto perfektně osvětlenej s naprosto dokonalým zvukem! S trochou úsilí jsme se prodrali skoro až dopředu právě ve chvíli, kdy se na scéně objevil Armin Van Buuren. Teda jenom na plátně, kde se promítal jeho live přenos z New Yorku. Ale i tak dokázal totálně rozpumpovat celou Main stage, jako by tam opravdu byl. Ten chlapec je prostě nejlepší, co si budeme povídat. Nicméně! Na celé Trance Energy nás naprosto odrovnala jedna věc a o té bych se chtěl nyní zmínit. Já jsem samozřejmě čekal, že to bude něco jinýho než halový párty v Čechách, ale to, čeho jsme byli svědky, to nám opravdu vyrazilo dech. Tak prvně mě mile potěšilo, že zde byla menší koncentrace takzvaných „topless steroidmanů“. To jsou takoví ti magoři, co mají ruce širší než je můj pas, jsou bez trička a jsou spocení jak prasata a hlavně si o sobě myslí, jak jsou největší borci na světě. Sice se jich pár našlo, ale byla to spíš výjimka (což se o českých párty rozhodně říct nedá). Ale to co nás opravdu odrovnalo… to byl fakt, že všude kolem nás bylo neskutečně hodně starých lidí! Bez urážky, tohle bylo velice pozitivní překvapení! Spousty a spousty čtyřicátníků a dokonce i babičky a dědové, kterým táhlo na šedesát! V tom Holandsku je to snad opravdu národní hudba?! Tak jako u nás starší generace poslouchá Vondráčkovou a Gotta, tak v Holandsku poslouchaj Dash Berlin a Andy Moora. No neskutečný! Je to opravdu nepopsatelný, když na trancový akci vidíte padesátiletou ženskou, s upnutým tričkem a velkým výstřihem a vedle ní padesátiletýho týpka s nagelovanýma vlasama. Hmm, asi se tam přestěhuju.

Měl jsem sice plán, koho všeho chci vidět/slyšet, ale tomu jsem dal sbohem asi minutu po vstupu. Sice mi tak víceméně z 50% vyšel, ale nejvíc mě pobavilo, když jsme zašli na Future Stage, kde jsme s kámošem toužebně očekávali, že by tam asi tak v týhle době už měl hrát Dash Berlin. Začali jsme teda pařit, paříme, paříme a najednou v programu zjistíme, že Dash Berlin skončil asi tak před hodinou a půl, jsme to ale volové. Naštěstí tam zrovna nastupoval Ferry Tayle, na kterýho jsem se osobně moc těšil. Bohužel jsem z jeho setu neměl naprosto nic, protože na Future Stagi se zřejmě totálně ožral a zhulil zvukař. Horší zvuk jsem snad ještě nikdy neslyšel. Bylo to TAK strašně přebasovaný, že veškerý frekvence nad 100 Hz naprosto zanikly a zůstalo jenom to starý známý hnusný DUMMM DUMMM DUMMM DUMMM… Pro organizátory je toto opravdu trapas. Taková výjimečná akce a oni se na ten zvuk takhle vyserou.

Jak se blížilo ráno, začala na nás padat únava a já tancoval opravdu už jenom ze zvyku. Ty nohy se prostě nějak nechtěly zastavit, i když jsem jim přikazoval stát. Po krátkém odpočinku nastoupil Gareth Emery, jedinej DJ, kterej na loňský Transmission za něco stál. A ten hrál tak neskutečně dobře, že se jsem chytnul už asi třetí dech a celou dobu jsem pařil jak šílenej. Mazec! Zatím nejlepší set, který jsem letos naživo slyšel. Hned po něm nastopil Simon Patterson. Pokud se najde někdo, kdo pravidelně čte můj blog (což je kromě mě asi tak tři další lidi ) tak jistě už ví, že posledních pár měsíců mě nejvíc rozpaluje právě Pattersonův song Miss you. U toho se můžu zcvoknout, když ho slyším. Jenomže Patterson sám ho ne a ne zahrát a tak jsem už přestal věřit a jelikož jsem opravdu necítil nohy, odebral jsem se směrem k autobusu. No jo! Samozřejmě! Zákon schválnosti! Nasrat! Jakmile jsme vyšli ven a začli procházet kolem Main stage, tentokrát ovšem už z venkovní strany, začaly se zdi haly otřásat v rytmu Miss you! V tu chvíli jsem si mále ukápnul do trenek, protože to mě opravdu nasralo, ale opravdu! Idiot Patterson to nemohl prostě zahrát o pár minut dřív. A jak se říká, ženský maj vždycky pravdu. Přéma sice chtěl odejít (protože nic nevydrží), ale jeho dámská friend-with-benefits mi nabídla, že se mnou zůstane, což jsem ale já hlupák odmítl a tak jsme všichni odešli. A tak jsem přišel o vrchol večera. Haůůůůů!

No ale co si budeme povídat, byl to prostě mazec! Cestou k autobusu jsem zažíval nejhorší bolesti nohou v mým životě. Vždycky jsem si dělal srandu, že je po trancový akci necítím, tentokrát jsem je opravdu necítil. Jenom když jsem na ně došlápnul vystřelila mi do rozkroku strašlivá bolest. Při zpáteční jízdě jsme 99% času prospali, nic zajímavýho se nestalo, jenom Přéma mi zabavil jednu krabku cigaret a začal ji vykuřovat.

A za rok? Jasně, že jedeme znova!

EDIT: Dodatečně jsem se dozvěděl, že slečna z té naší trojičky nikdy nechodila s mým bejvalým spolužákem z té naší trojičky. A ještě bych rád doplnil, že potom, co jsem si to teď po sobě celý přečetl, jsem zjistil, že v článku nevědomky zmiňuji jakéhosi Přému. Tak Přéma je ten bejvalej spolužák z vejšky, o kterým píšu na začátku článku