Shining hands a Transmission 2010

Asi bych se nemohl podívat sám na sebe, kdybych tady aspoň krátce nezmínil největší halovou akci v Česku. Na Transmisi jsem byl podruhý, takže jsem už vcelku věděl, že nemám nic moc očekávat, nicméně jsem byl nakonec velmi mile překvapen. Loni to za moc nestálo, hudba byla příliš tvrdá, zapomněl jsem lístek, pro kterej jsem se vracel tágem za 1200,- a navíc tam kámošovi vytekl lightstick (a ano, opravdu má od té doby z lightsticků fóbie a jen stěží je překonává). Letos jsem tedy čekal něco podobnýho. Naštěstí jsem tentokrát měl lístek v kapse u kalhot a ne doma na skříni, lightsticky nepraskly (a ano, kámoš si konečně po roce dokonce dva obtočil kolem ruky), dokonce i hudba byla mnohem příjemnější.

Začátek večera poznamenal poněkud nepříjemný fyzický stav mého sexy těla, neboť jsem velice zřetelně cítil, jak se mi v organismu množí nepřátelské bakterie/viry a snaží se převzít kontrolu. Jelikož jsem samozřejmě geneticky velice povedený člověk, tělo by si s tím poradilo a nad nastávající nemocí by zvítězilo. To bych ho ovšem musel nechat ležet v měké… měkké…? mněké…? no prostě řekněme „netvrdé“ postýlce. Místo toho jsem ho začal plnit alkoholem a připravovat na energiivyčerpávající pařbu.

Můj kamarád, trpící lightstickovou fóbií (říkejme mu třeba Fylyp), se toho večera stále ještě vzpamatovával z akce, která proběhla několik týdnů před Transmission, protože tehdy u nás na warmupu vydlábnul láhev vodky. Tentokrát si přinesl pouze malou placatku, neměl tedy na výběr a nemohl se tak ožrat. Po nutných předpařebních přípravách, trvajících cca tři hodiny a zahrunujících cca dvouhodinové gelování vlasů a úpravu účesu, jsme plni očekávání a plni moči (potřebovali jsme prostě chcát) vyrazili.

V metru jsme čekali poklidnou jízdu. To by si ovšem nesměla hned druhou stanici přistoupit partička maloměšťáků, kteří očividně jeli metrem poprvé v životě. Asi dvě minutý poté, co jsem Fylypa upozornil, že určitě taky jedou na Transmission, se mě totiž jeden z nich agresivně a zcela záměrně a nevyprovokovaně pokusil zasednout. Jelikož se pět let aktivně věnuji boxu, nenechal jsem si to líbit a okamžitě jsem ho knock-outoval, načež se na mě vrhli jeho zbylí kamarádi a ty jsem taky odrovnal. Ano dobře, přiznávám se, poslední věta je vymyšlená. Popravdě si mě ten týpek vůbec nevšiml a myslel si, že sedadlo za jeho zadkem je prázdný a proto si chtěl sednout a já se zmohl jenom na krátké prohlášení: „ne“. Naštěstí mě slyšel a tak svoji plánovanou činost nedokončil a já tak neskončil s cizím klukem v klíně. Tento výrostek se navíc později svojí partičce maloměšťáků ztratil. Protože jsme s Fylypem oba slušní Pražáci, doprovodili jsme tu partičku až k O2 aréně a dokonce jsme jim i našli jejich ztraceného zmatkářského kolegu.

Po vstupu do O2 arény a opruzu v šatnách, kde vládlo opravdu chaotické prostředí, jsme se onou partičkou dohodli, že dáme sraz u předního pravýho baru, že tam na ně počkáme. Bude větší prdel, říkali jsme si. Výsledek je jasný. Po zbytek večera jsme se už nepotkali (když nepočítám asi půlminutové setkání v lobby). Fylyp měl samozřejmě v záloze jakési svoje kamarádky, které jsem trefně nazval „modelky“ doufajíc, že jejich skutečná atraktivita tomu bude odpovídat. Fylyp po dlouhém přemlouvání uznal, že na navlékání lightsticků na moji ruku není nic buznoidního a na moji výslovnou žádost mi jich na každou ruku navlékl asi dvacet. Takže ruce mi nádherně svítily takovou intenzitou, že to oslepilo minimálně všechny v okruhu pěti metrů kolem mě. Fylypovy modelky jsme našli úplně vepředu, jak poskakují pár metrů od DJje. Jejich modelkoidní vzhled jsem nebyl schopen posoudit, neboť jsem byl kompletně oslepen září mých rukou. Navíc ladné pohyby do rytmu hudby, které moje ruce obyčejně samovolně při hudbě dělají, mě doslova hypnotizovaly. Ze všech holek si tak pamatuju jenom jednu, co měla muší brýle a druhou, která byla v červeném. Jelikož je můj blog kromě oslavy mé osobnosti také částečně bulvár, a moji přátelé počítají s tím, že jsem hovado (jsou to vůbec ještě moji přátelé? ), nedělá mi problém zde otevřeně zveřejnit: ANO, Fylyp se s dámou v červeném dal dohromady a podle jeho slov z nich vznikl krásný pár.

Nuže, slušelo by se také napsat něco k akci samotné. Hudebně jsem byl mile překvapen, protože výběr tracků byl mnohem různorodější než loni (to hrála tři hodiny stejná rádoby melodie). Dalo se na to opravdu příjmně pařit, zazněla i spousta mně známých tracků a podobně jako na předchozích akcích, i na této došlo v jednu chvíli k naprostému výstřiku extáze. Celej rok totiž čekám, kdy konečně někdo zahraje Find Yourself (Heatbeat remix). A konečně… konečně! to někdo udělal. V tu chvíli jsem tedy vůbec nepostřehl, že už dávno nehraje Markus Schulz, nýbrž Sander Van Doorn, takže v domění, že je to Markus jsem při prvních tónech té písničky začal nadšeně řvát, jako kdyby mi do zadku strkali obří lightstick. Teda nechápejte mě špatně, kdyby mi do zadku strkali obří lightstick, neřval bych nadšením, ale bolestí, nicméně výsledný zvuk by vyšel asi na stejno, protože lidi se na mě divně otáčeli a vůbec moje nadšení nechápali. CH00N!!! Slyšet ten song v hale byl úžasný zažitek. Sander to tam sice v jednu chvíli posral a nějak mu přeskočil kus zpívanýho textu, ale to mi v tu chvíli moc nevadilo, protože se rozjel ten úžasný refrén. Nasralo mě akorát to, že minutu po tom, co tenhle úžasnej track skončil, tak bouchly konfety. Ale to už hrálo bůhví co, nějakej obyčejnej shit, kterej ani nestál za to ho poslouchat. Konfety navíc padaly jenom v přední části haly, nechápu proč.

Simon Patterson, kterýho jsem ještě jakž takž přežil, taky mile překvapil. Nářez to byl, ale fakt to ani zdaleka nebyly takový sračky jako loni. Mělo to melodii, mělo to styl, šmrnc, i vokály tam zazněly. Bohužel během Pattersona moje tělo začalo prohrávat bitvu s nemocí a neskutečně mě rozbolely nohy, záda a dokonce i prdel. Asi od toho, jak svůdně s ní během tancování kroutím. Ta bolest byla nesnesitelná a navíc celoplošná. V podstatě jediný, co mě nebolelo, tak byla hlava a ruce. Patterson, kokot, nezahrál svůj úžasný výtvor s názvem Miss you (kterýžto se u mě stále drží v  TOP3 Trance songs), čímž mě opravdu, ale opravdu zklamal.

Potom už mi bylo tak hrozně, že jsem prostě musel odejít. Cesta domů byla utrpení. Tělo mě bolelo tak, že jsem nemohl ani stát, ani sedět. Stejně to ale bylo super.

Pozn. redakce: názory a myšlenky autora článku, se nemusí nutně shodovat s názory majitele tohoto blogu. I přes možné zdání, že je to jedna a tatáž osoba, to může ve skutečnosti být úplně jinak. (Není.) Autor článku nemá v úmyslu urážet mimopražské občany ČR, jakožto ani jinou mimopražskou verbež. Veškeré texty zde uvedené, slouží pouze k pobavení čtenáře (všech pěti lidí), takže klídek.