Pragocentrismus na Dreamu v Plzni

Poněkud nečekaně jsme se s kamarádem v sobotu vydali do Plzně, protože jsme po dvou týdnech bez trancu začínali mít absťák. A jelikož se naskytla příležitost levně si užít celou noc speciálně zaměřenou na trance, navíc s DJjem, kterýho jsme posledních několik dní drbali na ICQ, byly to dvě mouchy zabitý jednou pařbou. Sice jsme do posledních chvil pochybovali o našem hektickém plánu, jet tak daleko mimo civilizaci, nakonec však naše touha zvítězila a po jednom drinku v Jet Setu (kámoš teda po jednom nealko pivu, který neochotně vypil) jsme už seděli v autě směr Plzeň. Naštěstí to stálo za to a nelitujeme tak jedinýho projetýho litru benzínu.

Nutno podotknout, že od začátku jsme měli oba trochu strach, jak taková akce může dopadnout, když je mimo Prahu. Především obavy z toho, že tam nikdo nebude, a my tam jak trapáci budeme pařit sami, se nakonec ukázaly jako oprávněné a chvílema to tak skutečně bylo. Ano. Opravdu jsme na parketu byli všehovšudy tři lidé, z toho dva jsme byli já a kámoš a nějakej třetí týpek, kterýho to očividně taky bavilo. Ale nepředbíhejme, vezměme si to pěkně popořadě.

Po příjezdu jsme se nechali odškrtnout na seznamu zaregistrovaných účastníků, čímž jsme si zajistili vstup zdarma. Paráda. Po hodině jsme si ovšem všimli, že nikdo vstup už stejně nekontroluje, takže očekávaná návštěvnost se zřejmě nekonala. A bylo tomu skutečně tak. Klub byl poloprázdný, nikdo netancoval, teda až na jakousi šestnáctiletou lolitku, která zřejmě nakalená neudržela svoji prdelku v nehybném stavu. Musím ovšem uznat, že byla šukézní, to tedy ano. No, zpět k samotnému klubu. Poté co se naplnili naše obavy, že nikdo nebude tancovat, jsme si šli objednat na bar. Tam mě čekalo další nemilé překvapení. Zcela v duchu tradice jsem si objednal Cuba Libre a jelikož jsem se nacházel v „music clubu“, čekal jsem, že dostanu Cuba Libre. Místo toho mi ovšem byl dopřán panák Bacardi, teda aspoň myslím, že to bylo Bacardi, ve skleničce, která měla objem sotva dvě deci, samozřejmě ještě notně snížený díky ledu, takže po dolití pepsiny, kterou jsem si samozřejmě doléval sám, to bylo neskutečně silný. (A ještě doplňuji, že poslední Cuba Libre jsem dostal ve skleničce na whisky, to už jsem se opravdu zařekl, že si víc neobjednávám. (A ještě doplňuji, že barmani mě na horním baru zcela ignorovali a místo toho se tam vybavovali se svýma kámošema/kámoškama za což bych jim dal hodinovou výpověď.)) A v tu chvíli mi prozřetelnost vnukla myšlenku, která mě jednou a pro vždy utvrdila v tom, že jsem pragocentrista. V tu chvíli totiž kamarádovi povidám „ty voe, my sme na vesnický diskotéce!“ On si toho samozřejmě taky všiml, takže mi přitakal a mě došlo, že jsme oba strašný pragocentristi. Pravda že Plzeň není malý město, vlastně patří mezi největší města u nás, ale to nemění nic na našich pocitech, že jsme opravdu na vesnický diskotéce. Samozřejmě se teď všichni čtenáři, nepocházející z Prahy naserou (a že jich je, nejmíň jeden!) ale my jsme se tak opravdu cítili. Ano, VEŘEJNĚ zde přiznávám, že se mimo Prahu cejtím jako velkej pražák a ostatní jste pro mě maloměšťáci. A pokud je vám to proti srsti, tak opusťte můj blog, nikdo vás tu nenutí být, hahahaha!! Ne, ale teď co přestal číst ten jeden mimopražskej čtenář, tak opět vážně. Do toho všeho v tom clubu hrál jakýsi DJ jménem Hauz (moc dobré jméno, zvlášť když hrál trance a ne house ) a hrál tak dobře, že jsem chvílema měl až neskutečně bodavý nutkání jít tam na parket tancovat sám. Jenže když konečně začal někdo tancovat a my se s kámošem přidali, Hauz přestal hrát a místo něj nastoupil Michael C. Jelikož jsem ho už kdysi slyšel hrát v Praze, nic moc jsem od něj nečekal a on mě taky ničím nepřekvapil. Sice tam za večer střihnul asi dva-tři dobrý tracky, ale jinak pouštěl něco, co jde jaksi mimo můj proud. Nevím co to bylo, ale typoval bych to na nějakej minimal či co. Narozdíl ode mě se to lidem líbilo, takže jsem to musel přetrpět až do doby než nastoupili Matamar.

Jelikož jsem nedávno kdesi na netu četl, že jsou to nejnadějnější DJové u nás a že u nás patří mezi trance špičku, nečekal jsem nic méně, než perfektní set. Vážení přátelé! To byla tragééééédie toho nejvyššího kalibru! Já z nich byl úplně zoufalej, nechápal jsem, kdo je tam pustil?! To co oni tam předváděli, no to snad byli zhulený nebo co… Přiblížím to. Strčím do přehrávačů dvě céda, pustím je a k mixáku nastrčím svoji čtyřletou sestřenici s tím, že si může hejbat těma čudlíkama a posouvat těma šoupátkama. A ona vyplodí asi něco podobnýho, jako vyplodili Matamar. Pravda, oni aspoň dokázali sami vkládat cédéčka a volili i poměrně dobrý tracky, dokonce svoje vystoupení prožívali celým svým velkým trancovým srdcem, ale co se týče mixování, mají před sebou ještě dlouhou cestu, než si budou moct říkat DJové. Kromě toho, že měli neustálou potřebu točit s basovým ekvalizérem, a to i tehdy, kdy se to ale vůbec nehodilo, navíc ke všemu zcela mimo rytmus dokázali šermovat s šavlí na hlasitost tak, že nám úplně rozhodili rytmus tancování, takže sme se museli znovu chytat. A když už náhodou je bolely prsty od toho neustálýho točení s čudlama, tak tam prostě flákli flanger, klidně několikrát za minutu. Kdyby jim ty efekty nefungovaly, tak by snad vyběhli, strhli repráky a začali s nima nad hlavou kroužit kolem tancujícího davu, jen aby nám ten pocit flangeru zůstal. Takže nadšení jim nechybí, ale samotné nadšení prostě nestačí, když se nedokážou dohodnout, kdo bude točit s jakým čudlikem. No, nechám jim aspoň ten dobrej výběr tracků, takže jsme se docela vyřádili.

Naprosto bez energie a vytancovaný až k padnutí jsme se konečně dočkali vrcholu večera, kvůli kterýmu jsme vážili cestu do té divočiny mezi Prahou a Německem zvoucí se Plzeň. Electribe. Poněkud nečekaný sled událostí vedl až k tomuto okamžiku. Začalo to asi týden před touto akcí sporem o to, jestli může český producent trancu dosáhnout věhlasu světových špiček. Tuto vášnivou debatu jsem vedl s již v úvodu zmíněným kamarádem, který mi během našeho sporu poslal odkaz na skladbu jakéhosi Electriba, kteroužto já jsem okamžitě poznal, protože v remixu jsem ji několikrát slyšel na ah.fm. Náhoda tomu přispěla tím, že si mě pár dní poté ten samý Electribe přidal jako přítele na Facebooku. To samozřejmě nemá pranic společnýho s tím, že by obdivoval moji úžasnou existenci, nebo že by se snad chtěl přidat do mého sexy teamu, ale spíš s tím, že jsem v několika skupinách jako fanoušek trancu, takže v rámci své propagace si mě asi našel a přidal. Dobrá náhodička, no… Takže jsme si ho prostě jeli poslechnout. A i když jsme byli naprosto bez energie, sotva jsme cítili nohy, dokázal v nás probudit nový život, chytli jsme druhej dech, rozproudil nám mízu v žilách a já nevím co ještě všechno za debilní přirovnání se dá říct. Prostě fakt nářez! Pouštěl tam jednu pecku za druhou a já se začal bát, že pokud trochu neubere, upadnou mi nohy.

Než ho začnu dál oslavovat, musím taky poznamenat, že ze začátku hrál fakt, ale opravdu fakt potichu, vlastně mi přišlo, že tu hudbu slyším jenom z jeho odposlechu a z okolí nic nehraje. Kámoš vtipně poznamenal, že mu to tam Matamaři rozštelovali tak, že už to nejde znova nastavit, ale v průběhu večera se to aspoň trošku spravilo, nicméně ten zvuk byl už po zbytek večera tak nějak „jetej“. To ale nevadilo, protože hrál fakt dobře. Dokonce nám pak už bylo jedno i to, že jsme na parketu pařili jen tři. Já si to fakt užíval, takovýho prostoru člověk normálně nemá. Kromě mě a kamaráda tam s náma pařil ještě nějakej třetí týpek, kterýho sice neznám, ale kdyby se někdy náhodou dostal na tenhle blog a přečetl si tenhle článek (i když to by do googlu musel asi zadat „dream plzeň nějakej týpek“), tak mu chci oficiálně poděkovat, protože pařit tam jenom dva, to už by fakt bylo trapný. Vrcholem večera pro mě samozřejmě – stejně jako na Decadance – bylo, když Electribe pustil Pattersona a jeho Miss you. Electribe mě dokázal udržet na parketu po celou dobu (snad jen jedinkrát jsem si sednul, protože jsem už fakt nepopadal dech) a to se před ním povedlo jenom Arminovi.

Celkově tedy hodnotím tuhle akci jako velmi vydařenou a to především díky Hauzovi a Electribovi, který hráli fakt dobře. Nevím jestli se kvůli malé účasti bude Dream opakovat, ale jestli ano, já tam určitě chybět nebudu. A napříště už si doma snad nezapomenu lightsticky, takže budu za ještě většího trapáka než teď.

Závěrem: pro všechny mimopražské čtenáře, kteří dočetli až sem dodávám, že i když moje pocity z „vesnické diskotéky“ byly skutečné, rozhodně tím nemyslím, že pražáci jsou něco víc než zbytek národa. Vážený čtenář má jistě smysl pro humor a pochopí, že to myslím s nadsázkou, jelikož ani já nejsem pražák. A pokud smysl pro humor nemá, tak jenom upozorňuji, že diskuze zde je moderovaná a tudíž mažu veškeré komentáře, týkající se mojí „typický pražský namyšlenosti“, které nebudou psány humorně, nebo s nadsázkou.