Z Koreje do Itálie za jeden víkend

Aneb jak jsem si kupoval auto. Za tento víkend jsem sice neopustil území ČR, ale zato jsem si stačil místo auta korejskýho koupit auto italský. A byla to fakt pruda. V pátek jsem se rozhodl, že o víkendu koupím auto a to tím stylem, že prostě zajdu do nějakýho velkýho autobazaru v Praze a vezmu cokoliv pěknýho, co bude stát kolem padesáti litrů. V sobotu ráno jsem však po rozhovoru s jedním kámošem, říkejme mu třeba Pavlik Trunec , usoudil, že půjdu rozhodně do Daewoo Leganza.

Během pár minut jsme si telefonicky vyměnili několik odkazů na internetu a měl jsem vybráno. Leganza patří do vyšší střední třídy a i když spousta lidí korejský auta odmítá, já proti nim nic nemám, zvlášť za ty prachy. Našli jsme na netu nádhernou Leganzu za 56 tisíc, najeto měla asi 90, což je samozřejmě u 10 let starýho auta totální nesmysl, ale co. Tak tam volám, že si ho zamluvím, ale ouha. Pán na telefonu mi sděluje, že si ji někdo asi před minutou odvezl. No nevadí, tak hledám dál a po chvíli nacházím další Leganzu za 55 tisíc v autobazaru kousek za Prahou. Okamžitě jsem se rozhodnul, že ji beru, tak jsem tam zavolal a zamluvil si ji a oni, že mi ji do neděle podrží. Fotečky vypadají fakt luxusně, auto je z venku i ze vnitř fakt zachovalý, najeto má 135 tisíc, což u deset let starýho auta asi taky neodpovídá skutečnosti, ale to je mi jedno. Prostě Leganza je Leganza a když už ji mám zamluvenou, stačí někoho poprosit, aby mě tam hodil, vybrat prachy a jede se.

Foto z inzerátu, Daewoo Leganza 2.0 CDX, který jsem chtěl původně koupit

Jenže tím začalo peklo. Sehnat si odvoz nebyl problém, stačil jeden telefon a hned první známej se uvolil, že mě tam sveze, říkejme mu třeba Tomáš Gorec. Tak už stačí jen vybrat ty prachy. Pobočky KB mají v sobotu zavřeno, takže zbývá jen bankomat. Jenže průser. Když zadám, že chci vybrat 55000, zahlásí mi to chybu! Ve chvíli, kdy mi to napsalo, že výběr nelze uskutečnit, jsem málem vyletěl z kůže. Došlo mi, že mám na kartě nastaven týdenní limit. Takže následovalo projíždění internetového bankovnictví, načež jsem objevil, že můj limit na týden je nic moc a to už jsem si za posledních sedm dní tak čtyři tisíce vybral. Takže jsem si nechal vyplivnout všechno co šlo a letěl jsem za Pavlikem, jestli by mi to nemohl vybrat od sebe, že mu to hned pošlu. „Není problém“ řekl mi. Tak jsme šli vybrat od něho. Jenže zgeb. To samý. Taky limit. Nakonec se nám podařilo z bankomatu něco vysát, něco mi dal v hotovosti a já měl dohromady v kapse 46 tisíc. Tak to je konec, kdo mi dá v sobotu odpoledne desítku?!

Zklamaně a rezignovaně jsem se odebral domů, že z toho asi nic nebude. Cestou jsem volal asi patnácti lidem, jestli by mi nepomohli, jenže buď nebyli v Praze, nebo zrovna nedisponovali dostatečným zůstatkem na účtu. Jako poslednímu jsem volal jednomu typovi, říkejme mu třeba Jan Pašek , že co mám teď dělat a on na to, ať sjedu na Conventicon, který v tu sobotu probíhal v Praze, a který jsem měl tu čest den před tím nenavštívit (byl jsem pouze u vchodu a čekal jsem, než se půjde do hospody). Tak jsem se tam vydal. Bohužel jsem na tom conu moc známých tváří ani nečekal, ale už když jsem přicházel, tak jsem z dálky uviděl alespoň jednu známou tvář, říkejme jí třeba Jakub Leitl . Došel jsem k němu a málem jsem padnul na kolena, aby mě zachránil, aby mi pomohl. Pochopitelně Jakub, kterej mě vidí párkrát do roka na nějakým conu a ještě ke všemu jsme oba většinou nachcaný, mi neměl nejmenší důvod pomáhat, takže mě dost rychle zchladil. Ovšem po pár minutách, co jsme se o mý situaci bavili najednou otočil a řekl, že mi těch deset půjčí, tak jsme si dali pár loků coly s Morganem, nějaký to cígo a vyrazili jsme do banky. Ukázal jsem mu, že v podstatě ani nejde o půjčku, protože zůstatek na účtu mám, že jde spíš o pomoc při převodu peněz z elektronický formy na hotovost. On se smiloval, vybral desítku a dal mi ji, s tím, že když mu to nepošlu, tak tři tečky… V tu chvíli mi spadnul kámen ze srdce. V trenkách na prdeli jsem měl 56 tisíc (to kdyby mě chtěl někdo okrást, tak by dostal jen pár stovek, co jsem měl oficiálně ve své pánské kabelce) a šel jsem ještě s pár lidma do hospody zachlastat. V jedenáct večer jsem se ale odebral domů, že musím jít spát a nesmím moc pít, protože zítra řídím svoje nový Daewoo.

Ráno přijel můj převozník Tomáš přesně na čas svojí audinou a vyrazili jsme směr autobazar. Cestou mi samozřejmě stačil povyprávět o tom, jak je jeho auto úžasný a co všechno je na něm skvělý . Když jsme přijeli, tak jsem si hned nechal svoji Leganzu otevřít a pustit motor, ale to spíš jen tak na oko, protože jsem byl stejně rozhodnutej ji koupit. Jenže vono hovno. Ještě, že tam se mnou byl Tomáš, kterej po kratičké prohlídce okamžitě zhodnotil, že to auto je v tak žalostným stavu, že když si ho koupím, budu muset dát dalších minimálně 25 litrů na opravy. To jsem myslel, že se asi rozbrečím, protože to bylo fakt sexy auto se vším všudy. Sexy vzhled, sexy barva, sexy interiér, sexy automatická klimatizace, tempomat, elektrický vokýnka, ABS, a další a další chujovinky. No koupil bych ji, ale tak za třicet a to asi majitel nesleví.

Díky neuvěřitelný náhodě, náhodě jako prase, náhodě fakt nečekaný a neskutečný, stál hned vedle Fiat za úplně tu samou cenu. No jo Fiat. Ten neni tak sexy, je mnohem menší, slabší motor, o dva roky starší, najeto má sice stejně, ale hlavně mu chybí to základní – klimatizace. Jenže já jsem byl rozhodnutej, že odjedu s autem, tak jsem si ho nechal předvést. Tomáš ho okamžitě začal oblejzat, kontrolovat a hodnotit. A že z něj lítala jen samá chvála! Auto vypadalo fakt dobře. Předchozí majitel se o něj očividně staral, protože – alespoň co jsem si všimnul já – mělo perfektní elektrony, nový potahy na sedačkách a úchylně malej sportovní volant. Tomáš samozřejmě stačil zkontrolovat všechny záhyby a všechny šroubky, zatímco já jsem si ošahával ty potahy na sedadle. Zatnul jsem teda zuby a nějak se snažil překousnout to, že je to menší, je sice hezký, ale né tak sexy jako Leganza a nemá to tu klimošku. Ale čert to vem! Jeli jsme na zkušební jízdu, všechno zdálo se býti v pořádku. Tomáš začal vtipkovat, že ho koupí sám.

Tak jsme nakonec řekli tomu prodejci, co nás měl na starosti, že to vezmeme za padesát. Jenže majitel auta nebyl k zastižení, aby se vyjádřil, jestli sleví a když se asi po půlhodině čekání prodejce vrátil, že se konečně dovolal, ale že sleva nebude ani o korunu, docela mě to zklamalo. Jenže auto jsem prostě chtěl, tak jsem stejně řek, ať mi ho daj a šli jsme to sepsat. No a je moje.

Co z toho všeho vyplývá? Že mám kámoše, který mi jsou schopný pomoct, že mám italský auto, který jsem vlastně vůbec nechtěl, a že pokud si chcete koupit auto, dejte si na to čas a neřešte to během tří dnů, jako já. Závěrem bych chtěl speciálně poděkovat lidem, kteří mi pomohli k tomu, že mám svoje první auto.

Pavel Trunec, který mi pomáhal s počátečním výběrem na internetu, a který mi dal bez mrknutí oka největší peněžní částku, protože jsem si já kokot neuvědomil, že mám na kartě limit.
Jakub Leitl, který - aniž by měl jediný důvod mi věřit -  tak mi věřil a dal mi zbytek peněz, co mi chyběly k tomu, abych si vůbec něco koupil a díky němu to všechno klaplo.
Tomáš Gorec, který mě do autobazaru odvezl, strávil tam se mnou při rozhodování několik hodin, rozmluvil mi chorou Leganzu a ukázal mi Fiátka.
A Jan Pašek, kterému patří malé poděkování za to, že mi řekl, ať jedu shánět zbývající peníze na Conventicon, kde byl naštěstí Kuba.

Fiat Marea 1.8 ELX, chvíli po tom, co jsem ho koupil