Ve světě nic, v práci všechno, kdo pojede první

Tak marně čekám, kdy se na internetu objeví zajímavý článek, který bych mohl okomentovat a ono nic. Už několik dní jsou to jenom zprávy o tom, kdo kde umřel, kdo kde vypadnul z okna a který moderátor šáhnul který moderátorce na prso. Prostě samý zajímavý a důležitý zprávy, který určují budoucí běh dějin. Zato v práci nevím kam dřív skočit. Přebral jsem novou funkci po kolegovi a i když to není nic složitýho, je to poměrně pruda, protože mi to nedovolí soustředit se na nic jinýho. A navíc tu mám – POZOR – neřešitelnou křižovatku! Kdo sakra pojede první?

Věc se má tak. Začal jsem se starat o komunikaci s našimi klienty, kteroužto do teď zajišťoval kolega Pavlik. Já jsem s klienty v podstatě nepřišel do styku, ale to se změnilo. Asi bych potřeboval kurz na organizaci času. Teda spíš „timemanagement“, jak se tomu dnes ve světě úspěšných říká. Dělat totiž jednu věc a do toho se věnovat třem dalším dopadá asi tak, že se nic neudělá pořádně a ješeště navíc to všechno trvá dvakrát tak dlouho.

Navíc mě včera ve všem tom zmatku k smrti vyděsila zpráva, kterou jsem slyšel v rádiu. To je tak, když člověk dělá tři věci a jedním uchem ještě poslouchá rádio. Moderátor se tam zmínil o tom, že premiér se rozhodl, nevracet podnikatelům daně. Tak to mě teda doslova zvedlo ze židle a začal jsem vyvádět, že to je naprostej vrchol, že sakra vpadnu do poslanecký sněmovny a normálně jim tam naseru na řečnickej pult. Na druhou stranu mě vůbec nepřekvapilo, že si stát prostě řekne „prachy co jste na daních přeplatili, si teď musíme kvůli krizi nechat“. No naštěstí jsem se pak od kolegy Pavlika dozvěděl celou pravdu a ta mě trochu uklidnila. Topolánek se totiž rozhodl jen, že původní návrh na vrácení daně z příjmu za rok 2007 se ruší. Takže nic zas tak hroznýho. V podstatě jen navrhli vrátit vybraný daně, který se vracet ani neměly a pak to rozhodnutí zase zrušili. A takhle, vážení a milí, vznikají kachny. Člověk něco slyší, je mu jedno, že je to tak 20% původní zprávy, takže si zbytek domyslí a předá to dál. A tak to postupuje dál a dál, až ten úplně poslední nemá ani páru, co se vlastně doopravdy stalo.

Ještě bych rád poznamenal, že jsem velký odpůrce lenosti. A to z jednoho prostého důvodu. Jsem totiž línej jak prase a neznám snad nikoho línějšího než jsem já. Nicméně hrdě musím prohlásit, že se toho pomalu zbavuju a za poslední čtyři dny už dokonce pracuju víc jak pět hodin denně. Čtyři roky jsem to flákal a teď to musím dohánět. Včera jsem se dostal dokonce na dvanáctihodinovku!! (myslím jako fakt v práci) a dnes jsem to dotáhnul na osm hodin. Jen tak dál Páťo, fandíme ti!

A nakonec to nejdůležitější! Křižovatka, která nemá řešení – teda ona samozřejmě řešení má, ale jde o to jaký:

Takže pro jistotu:
červený auto zatáčí doleva
modrý auto zatáčí taky doleva
žlutý auto jede rovně
Křižovatka nemá žádný značení a ani není určena hlavní či vedlejší silnice.

A jedna malá nápověda: řešení NENÍ, že všichni vystoupí sejdou se uprostřed křižovatky, dohodnou se na pořadí, prodebatují to, nasednou a podle dohody vyjedou.