Né až zas tak mega akce, která byla totálně MEGA

Je tomu něco málo přes měsíc, co jsem byl na Tiëstovi v O2 aréně a co jsem se rozplýval nad tím, jak neuvěřitelný pohled se nám naskytl hned po příchodu a jak na hovno tam byly světelný efekty. Proto jsem od následující akce nečekal nic moc extra, zvlášť když na ní byla tak třetina lidí co na Tiestovi. Tak jako Tiesto, tak i nyní Armin moje představy a očekávání naprosto nesplnil. A proč? Protože jsem nečekal nic moc extra a výsledek: naprosto neskutečný… totální euforie… neopakovatelný zážitek… úchvatná hudba… čtyřhodinový orgasmus… sen… no prostě konec! Celý večer mi znělo hlavou, že teď už v životě nic víc nechci, teď už můžu umřít.

Tiesta jsem sice shrnul do plusů a mínusů, ale tady na tý akci moje euforické pocity přehlušily všechno ostatní. Vážně si nevzpomínám na nic, co by mi tam vadilo, teda kromě toho, že to netrvalo aspoň o den dýl. Armin Van Buuren mi dokázal jednu věc, ve kterou jsem už dávno nevěřil. Trance neumřel! On hrál od začátku až do konce trance! On hrál opravdu čtyři hodiny trance! Ale fakt že ten nejlepší trance! Já z toho byl úplně mimo, totálně jsem nechápal, kde jsem se to ocitnul. To nemá cenu popisovat, protože to snad ani nebylo skutečný. Kámoš ovšem velice výstižně popsal celou situaci takto: „jestli bude Armin ještě chvíli takhle pokračovat, tak se z toho pochčiju“.

Před akcí jsem si nakoupil padesát lightsticků, vzal jsem jich sebou asi dvacet a samozřejmě cestou mi jich třetina popraskala a druhou třetinu jsem upustil na zechcanou zem na toaletě, takže sbírat je nepřipadalo v úvahu.

A protože mě tlačí termín, utnu to tentokrát rychle se závěrečnou pozvánkou na Transmission, kteréžto se bude konat za týden a něco ve staré známé O2 aréně, a také upozorněním, že moje pocity z Armina nebyly ovlivněné žádnou drogou – to jen aby bylo jasno.