Čistý průstřel nohy, nevotravujte

Naštěstí mě nikdo nestřelil, ale dnes v noci jsem měl pocit, že ano. V neděli mě začalo bolet koleno, ale protože ve středu se mi jakžtakž ulevilo, nevěnoval jsem tomu zvýšenou pozornost. Jenomže středeční noc pro mě byla totálním utrpením. Bolest mi před půlnocí vystřelila do celý nohy a já jsem se čtyři hodiny svíjel v bolestech. Navíc jsem měl prvně v životě zkušenost se státním zdravotnictvím a musím říct, že je to přesně tak, jak jsem předpokládal. Na hovno.

Bolest, kterou jsem musel přes noc vytrpět, bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli. Když mě z toho začalo už chytat psycho, začal jsem na internetu shánět nějaký číslo na pohotovost. O život mi nešlo, takže zneužívat linku 155 jsem nechtěl. Po chvilce hledání jsem na několika místech našel telefon na ambulanci pro Prahu 4, která funguje v nočních hodinách a má k dispozici údajně čtyři sanitky. Já naivní blbec si myslel, že pro mě někdo přijede! Ženská v telefonu mě znuděným hlasem sdělila, že výjezdy nedělají a ať volám 155 nebo ať mě někdo přiveze a položila to. Aha, tak to by mě teda zajímalo, proč vlastně to číslo existuje, proč ho všude uvádějí a k čemu mají ty sanitky, když výjezdy nedělají. Asi k hovnu.

Vzal jsem teda taxi a nechal se tam dovézt. Jakmile jsem vešel, okamžitě se na mě vyhnal doktor (který nápadně připomínal House) a začal mě fuckovat, že co tady dělám, proč jsem jako přijel zrovna teď, proč jsem s tím nepočkal do rána, atd. Tak mu říkám ať se laskavě uklidní, že mám bolesti jako svině, a že jsem přijel, aby mi někdo pomohl a ne aby mě někdo buzeroval. On nasraně odvětil, že mě teda aspoň prohlídne. Zaplatil jsem 90 Kč poplatek (což nechápu, když si platím ještě zdravotní pojištění a podle zákona mám teda nárok na „zdravotnictví zdarma“ ) svlíknul si kalhoty a on mi ošahal moje koleno. Konstatoval, že se obává, že mi nepomůže, protože řeší jen akutní případy jako zlomeniny apod. Alespoň už byl klidnější a nechoval se arogantně. Dal mi lístek, ať si zajdu na ortopedii, že otevírá v osm.

Takže jsem jel taxikem zase domů, kde moje utrpení pokračovalo a po devátý jsem vyrazil dalším taxikem zpět na tu ortopedii. Přijdu tam a oni mi sdělí, že tu žádnou ortopedii nemají, že musím na Chodov, protože tam bydlím. To už byla ovšem natolik trapná lež (snad druhá největší nemocnice v Praze a nemají tam ortopedii?), že jsem neměl ani sílu se rozčilovat.

Takže opět taxik a jak kokot zpátky na Chodov, na zdejší polikliniku. Díkybohu za ni! Teprve tady se mi konečně dostalo pomoci! Po šíleně depresivní hnusný a chátrající Thomayerově nemocnici, to tady vypadalo jako ta typická americká nemocnice, která je ve filmech. Mladičkej doktor byl v pohodě, hned mě vzal, zase jsem svlíknul kalhoty a už mě píchal. Teda moje první injekce po asi 15 letech, takovej strach jsem už dlouho neměl. Nevím jak to udělal, ale najednou byla celá jehla ponořená do mýho kolena a ani mě to nepíchlo. Vysál mi z kolena nějaký žlutý sračky, sestřička mi nasadila něco, čemu se říká ortéza a bylo hotovo. Prostě pohoda.

Jednu věc ovšem nechápu. Samozřejmě je jasné, že zdravotníctví je z obrovské většiny státní, tudím nemá konkurenci a podle toho to taky vypadá (nikdo se nemusí snažit udělat dojem na pacienta, aby si ho udržel), ale ta poliklinika podle všeho taky patří státu (městu), takže nechápu, jaktože tam byli všichni tak milí a jaktože to tam tak skvěle vypadalo…

Každopádně dnešní zkušenost mě utvrdila v jednom. Stát je ještě větší zlo, než jsem si myslel.